Našlápla jsem kuří oka. Našlápla a ještě se na nich patou otočila kolem dokola, bez pardonu. Ne že by někdo dal zrovna aktuální důvod, prostě se jen něco zahnitýho střádalo, až se nastřádalo a prasklo. Jako vřídek, co uzrál. Stačí se ho pak jen dotknout, mimochodem, ani o tom člověk neví, a zaschlý stroupek hnisu se utrhne. Stačí jen něčím připomenout. Bezděky.
Na zdravý pleti se vřídky nedělají. Jen na tý, kde něco není, jak by mělo být.
Nejsem dokonalá pleť. Ani zdaleka. Nejsem tak, jak vypadám, když se točím na kuřích okách. Kdo je, netočí se. Neřeší, protože nechytá kdejakou infekci, nestřádá hnis a nepotřebuje se zčišťovat strháváním vřídků.
Čím míň je člověk sám sebou, tím víc je s tím druhým. Bylo napsáno v komentářích.
Byla jsem sama sebou - a nebyla jsem s tím druhým. Jen já jeho jsem ho cítila, přijala jsem, ale nevrátila. Otevřel mě, ale nepoznal to. Nenašel v odpovědi, že nejsem mimo, ale naopak přesně tam, kde si chlap přeje, aby ženská byla. Těžko kdo to poznává, z nehybnosti, z tichosti, z ohromení zalitýho do ochromení... Ze zahlcení vnímáním jako pod lavinou... - Jeho rozpaky, že selhal, moje zklamání, že nepoznal. Míjení se.
A byla jsem i s druhým, ale ve strachu z toho, abych zase nezpůsobila rozpaky, zklamání, míjení se, ve strachu, že on nevycítí, nepozná, dělala jsem, co jsem si myslela, že se čeká. Poznal to. Nepřijal to. Nedá se to přijmout, vím to, znám to, poznala jsem to na sobě, tak proč mě to nutilo dělat totéž...? - Rozpaky, zklamání. Zkazila jsem to.
A byla jsem i s druhým přesně tak, jak chtěl a přál si, ale nebyla jsem sama sebou. Nepoznal to. Nepoznal ten moment, kdy jsem "přeskočila" od sebe k němu a zapomněla vzít samu sebe s sebou. Tehdy, kdysi, jsem to dávala za vinu jemu. Že to nepoznal, nevrátil mě zpátky. Že to nepoznal jako pouhý okamžik, ze kterýho mělo vyplynout, že chci, aby totéž udělal on pro mě. Že to přijal a zůstalo to tak, až do konce. - Měl radost.
Naučila jsem se přeskakovat od sebe k němu, od něho k sobě. Trvalo relativně dlouho, než to poznal. Netrvalo tak dlouho, než jsem za to přeskakování začala nenávidět sebe i jeho.
A byla jsem i s druhým, se kterým jsme se sešli. Na chvilku. Ne dokonale, na to ta chvilka byla příliš krátká. Ne úplně, oba vřídkovatí. Ale stačilo to k poznání, že to existuje. Kterým směrem.
Stačilo to k pochopení, že vina neexistuje. Ničí vina. Jen pocit viny, co ničí. Že být sám sebou a přitom s druhým je to nejtěžší, protože to nejde naučit toho, kdo se bojí. Tím míň to může naučit ten, kdo se bojí, toho druhýho. A nejmíň jde naučit sám sebe něčemu, čeho se člověk bojí.
Rulisko, někdy po přečtení tvých úvah mám silnej dojem, že jsi mi ušetřila spoustu času. K tomuhle úhlu pohledu bych se nejspíš dopracovával ještě dost dlouho, přitom to tak sedí, vysvětluje to spoustu věcí, který už jsem odsunul do šuplíků "v tom se prase vyznej", "do ženský a do melounu nevidíš" a "záhady A.C.Clarka". Podívat se na ně takhle mě nenapadlo. Hmmm... Takže díky ;-)
OdpovědětVymazatI když důsledně objektivní aplikací těchto náhledů na vztahové bytí mi o mojí maličkosti nic moc lichotivýho nevychází :-/ Born stupid? Try again!
OdpovědětVymazatMně o sobě právěže taky moc ne.
OdpovědětVymazatAsi se to holt musí zkoušet pořád znovu a lépe. Nebo už nevim :-)
OdpovědětVymazathttp://ghost.blog.cz/0512/meditace/
OdpovědětVymazatGhoste: po clanku Rulisy jsem pochopila jak jsi to myslel ve svojem prispevku.
OdpovědětVymazatneumim tak skvele vyjadrit vlastni pocity jako Rulisa. Ale citim to velmi podobne.
Vyznat se sam v sobe a chranit si sam sebe je velke umeni. Kdyz to umi i partner, tak je vyhrano!
Radka: Čím méně je v tom okamžiku člověk sám sebou,
OdpovědětVymazat(sám sebou se svými návyky a vlastnostmi, strachy a bolestmi. S tím, co člověka nutí útočit, nebo utéct, co ho nutí překonávat sebe, nebo jiné - i třeba naprosto zbytečně. S tím, co mu brání se příblížit, nebo ho nutí se připoutat. S tím, co ho nutí dělat co nechce a bránit se tomu, co chce. S tím, co mu brání říct "ANO" když chce, a říct "NE" když nechce. Čím méně je tímhle vším, a přitom bez ztráty vlastní identity,)
tím je více s tím druhým.
ja jsem u toho druheho vzdycky pouze na navsteve. Bez pozvani nevstupuju a ani se extra dlouho nezdrzuju.
OdpovědětVymazatJá jdu radši luštit SUDOKU.....
OdpovědětVymazatruliso: I kdyz te chapu, neumim si predstavit ze by treba takhle premyslel muj chlap, moji rodice nebo i treba moji synove. Rekli by mi ze nejsu vytizena :o).
OdpovědětVymazatMuj muz ma velmi primocare, jednoduche ale velmi srozumitelne mysleni. A ja jsem mu za to vdecna, protoze je to pro me jako vysvobozeni.
Jeho nazor na tohle tema je jasny. kazdy si musi ujasnit co chce (vlastni predstavu a idealni stav), sdelit to tomu druhemu a pak se uvidi, co vzajemne pasuje a v cem je treba se domluvit. A ono to funguje :o)
Být sám sebou a s tím druhým zároveň jde asi vždycky jenom na chvilku. Důležitý je zjistit, s kým to jde a že to jde.
OdpovědětVymazatJasně, že při "míjení" vina neexistuje. Jen blbý pocity, které splývají. Už ani nevíš, zda jsi naštvanej sám na sebe - že jsi otevřel svoji duši (etc), anebo na toho druhýho - že nepochopil (etc).
OdpovědětVymazatAd (11) - i bez zbytečnejch keců okolo...
OdpovědětVymazatono to snad ani nejsou kecy... Clovek je mucen pochybnostmi. A tak opousti a hleda a opousti a hleda a doufa ze najde svoji jistotu. A pak se nauci zit i s pochybnostmi. Protoze kazdou chvilku se musime rozhodovat mezi ruznyma resenima, ktera mohou byt stejne dobra nebo stejne spatna. Jedno vybereme a druhe musime obetovat. Protoze se vylucuji.
OdpovědětVymazatDee Dee: 14 byla pro tebe, bohuzel jsem si neuvedomila, ze vlastne ani nevim co jsi myslela :o) A tak jsem jen tak placala... kecala :o)
OdpovědětVymazatRadka: Myslela jsem... všechno! Ano - i já opouštím a hledám a opouštím a hledám... Třeba se taky někdy takhle nebo podobně (blbě) zeptám ("Líbilo se ti to vůbec?" - další hřebík do rakve), ovšem s Rulisou souhlasím v tom, že je to dotaz spíš ke škodě, než k užitku. Obou. Rovnováha je hrozně důležitá. Potichu, ale jednoznačně. Aspoň pro mě.
OdpovědětVymazat(9) Taky. Souvisí s (11). Ale když se povede, žiju z ní dost dlouho. :-)
OdpovědětVymazat(To jsem tomu zas dala, touhle formulací... No nic, lepší mě nenapadá.)
(10) Nepotřebuju, aby takhle chlap přemýšlel. :-) Kdoví, jestli ne spíš naopak, dva takhle přemýšlející - to už by byl úplně neprůchozí prales. :-)
Víš co je zvláštní? Když jsem skutečně nevytížená, bývám myšlenkově dutá. Nejvíc se mi mašinka na myšlenky rozbíhá, když se něco děje, když se musím zabývat něčím... Třeba i úplně jiným.
Leč "ujasnit si, co chci, sdělit to a pak uvidět" - to mi nikdy nešlo. Poseldní dobou dělám, co cítím. Buď to pasuje a je z toho dobrý pocit, nebo nepasuje a něco měním. O tom, co dělám, většinou přemýšlím až ex post. Blbý, ale opačný, rozumový (a zřejmě správnější) postup mi přes všechnu snahu nefungoval, nefunguje, mate mě a zavádí do situací, v nichž si pak nevím rady a z nichž nevím, kudy kam. Tenhle je mi přirozenější a nepletu se v něm zdaleka tolik.
(12) Tak.
(13) Ty kecy - souvis s tím, co jsem odpovídala Radce. U mě přicházejí až po. Po čemkoli. V "počítačový čas" (terminus technicus in memoriam Fousek) mám většinou komunikačně "zatvoreno". :-)
Vina a nechuť při "míjení" - no, spíš to druhý. I když - proč vlastně? Vždyť je to tak normální při všem ostatním... to míjení... absolutní sdílení pokaždý by asi brzo omrzelo...
OdpovědětVymazatad "kecy" - no, u mě právě taky. A nejsou o nic lepší, než ty před "tím." Poslední dobou se učím držet hubu úplně... :-)
OdpovědětVymazatucim se taky mene mluvit. Ale moc mi to nejde. Mlceti zlato :o) Casto reknu neco jenom proto aby nebylo ticho a to je uplne ta nejnizsi uroven :o(
OdpovědětVymazatRadka: Já taky. Třeba - PRDEEEEEEEEEEEEEEL! :-) Hrůza, co? když já si prostě občas nemůžu pomoct... :-))
OdpovědětVymazattreba mas nejake tiky :o)
OdpovědětVymazatDee Dee-ina prdel mi přijde jako esteticky poměrně hodnotné téma ke komunikaci jako stvořené. Tomu já s tou svojí nemůžu konkurovat :-)))
OdpovědětVymazatGhoste, nepleť do toho furt tu mojí konkrétní (i když dík za lichotku) - ta, o které furt mluvím, je prostě Prdel Obecná. :-)
OdpovědětVymazatRadka: Jo, nejspíš jo. Ty taky? :-)
nase rodina byla velice slusna a tak me vedli k zdvorilemu chovani. Byla jsem z toho tak frustrovana, ze jsem se zavirala na zachod a tam jsem si rikala furt dokola: boha, pica, kokot, kurva. Opakovala jsem to asi deset minut a pak jsem vysla opet jako jemna dama ven :o)
OdpovědětVymazatDee Dee: Ja jsem mela vsechny tiky jake existuji. Vlastne nevim o zadnem tiku ktery bych ja nemela. Kdyz jsem se jednoho zbavila tak jiny zacal. Moje deti mely tiky vzdycky po navratu od mojich rodicu :o)
OdpovědětVymazatKdysi jsem měl jeden pěkný tik, který mi velice pomohl. Bylo jej však náročné udržovat :-)
OdpovědětVymazatGhost: tak kdyz jsi nas navnadil prozrad jaky!
OdpovědětVymazatVyzkoušel jsem si to - a ono by to šlo i dnes :o)
OdpovědětVymazatBylo to cukání levého koutku úst. Dařilo se mi jeden sval na levé tváři uvést do takové polohy, že se střídavě stahoval a natahoval větší frekvencí, než jakou lze vyvinout vlastní vůlí. Bylo zajímavé sledovat, jak se lidé snaží uhýbat pohledem a dělat "jakoby nic". Až mi jich bylo líto :-)
ghost: jo, jde to, taky jsem na to kdysi přišla. U mě na pravý straně obličeje. Ale testovat tím reakce okolí bych si asi nedovolila :-)
OdpovědětVymazatja umim zvedat levy ret :o) Ale klasicky tik z detstvi bylo mrkani a okusovani nehtu. Taky jsem chodila porad na zachod curat.
OdpovědětVymazatRadka: Blbý by bylo, kdybys chodila čůrat třeba do dřezu... :-) Nehty si koušu doteď, a nejen je. Taky si loupu kůži na prstech, někdy i na patách. A ani u toho nemrknu... :-)
OdpovědětVymazattak to mas tiky jako bic! Ja jiz nemrkam, necapam, nekousu si nechty, nerikam sprosta slova na hajzlu a curat taky nechodim.
OdpovědětVymazatRekla bych ze jsem psychicky zdrava. Taky to trvalo :o)
Dee Dee: hehéé, nehty sice nekoušu, ale to s tou kůží mi něco říká :-))) Dojde mi to až když se ten můj ozve, že si mám nechat ty nohy na pokoji, že ho to rozčiluje :-))
OdpovědětVymazatKůži nikdy, nehty si nekoušu teprv pár let, zato si kroutím vlasy. A kouřím. :-)
OdpovědětVymazatTéž vím, jak si při vytočenosti nedávat ruce, aby se mi netřásly. :-)
nechtěl jsem to nikdy zveřejnit, ale když se tady tak otvíráte, tak prosím...
OdpovědětVymazat"Jím koblihy tak, že nejdřív vycucnu marmeládu a pak sním samotnou koblihu!" Stydím se za to, ale nemohu jinak! 8^)
Tys to rozlousk... :-)
OdpovědětVymazatZ nehtů okousaných až na lůžko a prstů loupajících kůži, ba i z těch třesoucích se rukou, jakkoli se mne to netýká, padá na mne vždycky smutek, který po dlouhou dobu nevyvane.
OdpovědětVymazatjo... někdy je rozlousknu a marmeládu olížu, ale jsem mnohem radši, když jde "vycucnout"...8^)
OdpovědětVymazat(39) Odpusť, ale ten je naprd.
OdpovědětVymazatJe mnoho toho, co člověk cítí aniž by chtěl. Ale souhlasím s Tebou - je to většinou na prd. Lépe jsou na tom ti, co necítí vůbec nic :-(
OdpovědětVymazatObracíš to zase jinam - jako obvykle tam, kam ti musí být jasný, že tvoje varianta srovnání s něčím dalším myšlena nebyla, ale hodí se. :-)
OdpovědětVymazatPřečetl jsem a napsal, jak na mne takové věci působí. Nic víc. Odpovědět, že to je na prd - bylo taky na prd.
OdpovědětVymazatAno, to je pravda. :-)
OdpovědětVymazatOko za oko, prd za prd... :-)))
OdpovědětVymazatneuroticke projevy znamenaji, ze nas vnitrek a nas vnejsek nejsou v souladu. Muzeme se ptat sami sebe co zmenit :o) zda ten vnitrek nebo ten vnejsek. Ja jsem zmenila vnejsek, vnitrek mi zustava porad stejny ale tiky jsou pryc. Samozrejme to nejde hned a k takovemu rozhodnuti se covek musi dopracovat. Protoze tim samozrejme riskuje. Ale vyhra je klid duse.
OdpovědětVymazat...už se na tom pracuje... :-)
OdpovědětVymazatGhost 39: Kdyz prijdu k nekomu jako zubozeny chudak tak nepotrebuju aby me litoval a jeste si myslel jakou mi dela sluzbu :o)
OdpovědětVymazat(48) -//- :-)
OdpovědětVymazatAsi nejdůležitější ze všeho je, aby člověk v každém okamžiku věděl, co dělá a proč to dělá- jestli je to ještě to, co chce, nebo to dělá pro někoho jiného. Občas je mezi tím tenká hranice- jsme od malička vedeni k tomu, abychom dělali radost lidem, na kterých nám záleží- mamince, tatínkovi, paní učitelce- člověk pak kolikrát sám neví, jestli jde studovat medicínu proto, že chce být doktorem, nebo že z něj rodiče chtějí mít doktora, pro příklad. Člověk si kolikrát uvědomí až zpětně, že takhle to vlastně vůbec sám nechtěl, že to chtěl nějak jinak a pak má na toho druhého vztek,...Je důležité mít hranici mezi Já a Ty, ta hranice se občas dá překročit, ale člověk by se na druhé straně neměl zabydlet, protože by z něj byl nadosmrti imigrant.
OdpovědětVymazatDěkuju Sandro, za to "odmalička vedeni k tomu..." Taky tam někde cítím začátek těchhle - hm, vlastně falší.
OdpovědětVymazatJen si nejsem jistá, jestli je možný v každým okamžiku vědět, co děláme a proč - vědět ve smyslu rozumovým, uvědomovaným. Jestli si to leckdy jenom nemyslíme, že to víme. Někdy jak začnu nad věcma, situacema a sebou vůči nim přemýšlet, je to právě to, co je špatně. Natolik mě stáhne nutnost "vědět a vědět proč", že snaha něco takovýho najít mě pak odvede od toho podstatnýho - asi princip ten, že občas člověk něco opravdu v té a v té vteřině není schopen vědět a rozumově zvládnout, tak pak "rozumový" řešení, ke kterýmu se donutí a dolouská, je nutně nepřesný, špatný, je jen proto, aby něco bylo a člověčí dušička měla klid, že "ví". :-)
Vědět ve smyslu cítit, co dělám, a podle toho se řídit, se mi osvědčilo podstatně líp. Zastavit se na vteřinku a cítit nejen to na povrchu (například nucení někomu udělat radost), ale hlavně to pod tím, takovou tu spodní vodu, co se člověk během vyrůstání a života v téhle rozumem řízené společnosti spíš naučil nevnímat. :-)
To jsou ty otázky, na které by neměl člověk hledat odpověď, protože čas, strávený hledáním je cennější, než odpověď samotná.....(asi se už opakuji, já to cpu všude, pardon)
OdpovědětVymazatJirka: nějak jsem tu tvoji větu nepochopila- "na které by člověk NEMĚL hledat odpověď"...?Nebo ses přepsal?A nebo mi to pomalu spíná:-)
OdpovědětVymazatAno, neměl... souvisí to s komentářem Rulisy (51)"....vědět a vědět proč, aby měla dušička klid, že "ví"..." to se prostě někdy nevyplácí, nebo je to prostě zbytečné...
OdpovědětVymazatSandro, Jirka* sám narážel i na to, že už o tom psal tady (resp. na starých stránkách) kdysi, u jiné diskuse, v trochu jiné souvislosti. (Ale nevybavím si přesně kde.)
OdpovědětVymazatAle už tehdy jsem s ním souhlasila. :-)
Jirko, každej se v ledasčem opakujem, já taky, třeba v tom "cítit lepší než vědět". :-)
...slyšet lepší než mluvit...8^)
OdpovědětVymazatTak to určitě. Ach jo...
OdpovědětVymazat(Musí vždycky jeden nutně mluvit, aby druhej slyšel?)
ja jsem vzdycky hledala odpoved na otazku proc. Kdyz hledas, tak odpoved najdes. kazda reakce, kazde gesto kazda odpoved ma nejakou motivaci. Vsichni jsme vedeni urcitym smerem protoze chceme neco. Kdyz budes hledat odpoved na otazku jaka motivace, najdes odpoved i na proc.
OdpovědětVymazatad (57) musí!...protože jinak jde o to cítění....ale ještě lépe než slyšet, je rozumět....umění "cítit" bych ale postavil ještě výš...
OdpovědětVymazat(59) Tak dík, nebyla jsem si jistá, jak to myslíš (jestli ne dvojsmyslně - byť tentokrát neškodně cudně :-)
OdpovědětVymazatSlyšet jako slyšet, ale slyšet, ne neslyšet. :-)
Takže ten, kdo jen mluví, je chudší. Musej se střídat, aby to bylo v rovnováze.
Vidíš to, a mě vždycky přišlo protivný, když jsem to měla být pořád já, od koho se čekalo mluvení, monolog, ze kterýho jsem byla čím dál nervóznější a nejistější. Ztracenější. A nechápala jsem, jak ten druhej může nechápat, že mi to vadí, přestože jsem ubezpečována, že tak se mu to líbí (mně se to nelíbilo).
A zrovna tak mi přišlo divný, že se mi někdo omlouvá, že pořád mluví, páč to právě od těch, co se takhle omlouvaj, většinou nebejvá pravda, a právě od těch mi to nevadí. :-)
Ru: obavam se ze jsem te zalepila svojimi slovy :o( Ale doufam ze vis ze pisu jenom za sebe a kolik lidi tolik nazoru.
OdpovědětVymazatVelke monology bohuzel vedu taky
a mam z nich vzdycky spatny pocit.
Varianta jedna: zalepuju prazdno protoze je ticho - to si rikam ze asi bude nejelpsi zmizet navzdy
Varianta dve: vedu monology z nadseni a posleze si vsimnu ze ten druhy me posloucha jen ze zdvorilosti (alespone mam ten pocit)
Z oboeho je mi nanic.
(61) Nezalepila. :-) Jen si některý komentáře musím dýl přežvejkat, občas proto, že jdou moc dovnitř a já nevím, co s tím (táhnutí chlapa), občas proto, že mi nedocvakávaj nebo jejich uvažování je mi (jako tobě ten poslední článek) trochu cizí.
OdpovědětVymazatObčas se na to musím vyspat. :-)
Nehledám vždycky ani odpověď na otázku proč (ad 58). Buď to na mně "vyskočí", nebo nechávám být.
Možná jsem tě nepochopila, ale když jsem si představila sebe vůči někomu... Mám pocit, že když se u druhýho začnu ptát "proč", začnu se ptát na jeho motivaci, je to vlastně info pro mě o mojí nedůvěře v něj, o pochybnostech, o nejistotě. O tom, že si něco potřebuju ověřovat o něčem se ujišťovat (nebo si něco vyvracet).
Na Proč a motivaci se ptám jen v případě konfliktu.
Ale možná jsem tě opravdu jen nepochopila.
Jinak - ad monology ve dvou variantách: Přesně. :-)))
OdpovědětVymazatja se nikdy neptam proc a nepatram po motivaci nahlas. Akorat se odpovedi na tyhle otazky snazim vzit do toho druheho a videt danou situaci jeho ocima. Spousta veci mi pak docvakne automaticky.
OdpovědětVymazatPochopila jsem, že ne nahlas. :-) Taky jsem napsala "...když se U druhýho začnu ptát...", ne druhýho. :-)
OdpovědětVymazatproc mas nejistotu a pochybnosti v nekoho? co ocekavas ze by mel delat nekdo aby jsi mela jistotu a zadne pochybnosti?
OdpovědětVymazatA dle jakeho vzorce chovani urcujes miru svojich pochybnosti a nejistoty?
ten druhy se bude vzdycky rozhodovat dle sebe (pokud je normalni) a ne dle nas.
myslim ze vztah pomijivy se stane vztahem vecnym, kdyz se oba partneri pro to rozhodnou. kdyz se pro vecny vztah tozhodne pouze jeden tak to nema zadny smysl. Nelze nekoho udrzet nasilim. Zustat s nekym navzdycky je vedome rozhodnuti a zavazek ktery si kazdy partner da sam sobe za sebe. Aniz by informoval toho druheho :o) Ze se tak stalo clovek zjisti treba az za tricet-ctyricet let manzelstvi, kdyz se prekvapene pta proc jeho protejsek jiz davno v aboslutnim zdeseni neprchl. A proc si nehleda nekoho jineho, lepsiho, hezciho. Zjisti ze je to jednoduse jenom proto ze se dotycny rozhodl zustat s partnerem navzdy. A nikdy neuvazoval o jinem reseni.
OdpovědětVymazat(66) - No, teď jsem z toho jelen - právěže když nemám, tak proč bych se ptala "proč" a na motivaci? To jsem chtěla naspat. :o) Když někoho beru, že takhle je, a neočekávám od něj zázraky, tak proč bych se ptala, jaktože je nedělá? Proto jsem taky psala, že se ptám až v případě konfliktu, páč tam vznikají pochybnosti - o tom, proč konflikt, v čem vlastně... Nic víc jsem na mysli neměla. :o))
OdpovědětVymazatHeh... Napsat, ne naspat.:-)
OdpovědětVymazatzalezi jakeho razu jsou ty konflikty. Ja jsem zazila naprosto priserne a zranujici, kdy jsem nabyla presvedceni ze muj partner me nemiluje a vlastne jsem mu uplne lhostejna. Presto jsem si nasla strategii jak i za techto okolnosti prezit a nezblaznit se. Casem se to ukazalo jako nedorozumeni protoze jsme oba meli uplne jine vzorce chovani, ktere se prakticky vylucovali. Takze zatimco ja jsem se tyrala on si niceho nevsiml a naopak kdyz ja jsem byla v pohode tak on se trapil.
OdpovědětVymazatCo se tyka jinych vztahu tak ty mely jen zalepit diru, ktera se tu ci tam objevila. Zejmena pocity nemilovanosti. A tuhle funkci plnily dokonale.
Zvláštní, přesvědčení, že mě můj partner nemiluje (nebo že si to nemyslí), jsem během těch konfliktů neměla. Nebrala jsem je tak. Jako důkaz nemilování.
OdpovědětVymazatPocit nemilovanosti - nějak nevidím jako hlavní, jestli mě ten dotyčný miluje nebo jak moc. Spíš mám občas pocit, že je lepší, když moc ne. :-)
Asi blbý.
Asi mám natolik nejistej či nevyjasněnej vztah k pojmu "milovat", že to radši ani neřeším. :-)
pod pojmem nemilovani myslim neuspokojovani vlastnivch emocionalnich potreb (spravne reakce ve spravny cas:o))), naopak ty druhe se snazil naplnovat az moc takze jsem si pripadala jako uzitny predmet. Byla jsem uplne zablokovana na prijem, nemela jsem zajem o nespravnou reakci v nespravny cas :o)))). Ale mozna mluvime o necem podobnem.
OdpovědětVymazatnaucila jsem se byt sobestacna. nezavisla na okoli. Nezavisla na komkoliv. Vsechno co prijde navic prijimam s radosti. Kdyz neprijde nic, nic se nedeje. Citim se dost silna sama za sebe.
OdpovědětVymazatKdyz hodnotim svuj vlastni zivot jako celek tak je pro me osobne lepsi mit kontinualni stabilni hluboky vztah nez vicero pomijivych, povrchnych a neperspektivnich vztahu. Tesi me pomale a systematicke budovani a vytvareni neceho. DAva mi to jistotu a vnitrni klid. Kdyz se podivam na moje tri decka, harmonicky vztah, stastne rodice a perspektivni praci tak vlastne bych byla uplny pitomec kdybych to chtela vsechno hodit za hlavu. To co postupne buduju ma trvalou hodnotu. Zborit to muzu behem nekolika okamihu.
Kdyz budu chtit.
Radko, zas tu nad tím sedím a dumám, proč mám pocit, že jsme jinde. Možná budu mimo úplně, když teď napíšu, co napíšu, ale nedá mi to. :-)
OdpovědětVymazatHodně často se v diskusích v komentářích postupně dostaneš k tomu, k čemu tady v (73). Je to fajn, páč je to pilíř, jistota, atd. Rozhodně skvělá a nedá se jí nic moc vytknout. (Leda to, že většina lidí to takhle praktikovat neumí, leda to proklamovat. :-) Jen mi přijde (před chvílí mi to tak nějak seplo), jako bys tím chtěla říct "to, v čem se pipláš, ruliso, jsou děsný prkotiny, kdyby ses na to podívala jako já, netrápilo by tě to..." nebo tak nějak. Jo, kdybych se upnula na tu jednu myšlenku toho, jak to funguje a jak to chci mít, aby to fungovalo, asi bych neřešila prkotiny na blogu. Psala bych jen o dětech a o přátelích, které mám stálé, o běžným spokojeným životě... - Ale to přemýšlení nad těma prkotinama by ve mně stejně bublalo, akorát že potlačeně. Neřeším je tady proto, že bych kvůli nim nemohla spát nebo proto, že by to byly moje pilíře. Prostě mě něco napadne, jen tak, tak to napíšu. Tím si to zformuluju, tak trochu odložím jako "hotový", trochu složím do mozaiky něčeho jinýho, takže obojí přestane bublat a popichovat. Ta prkotina je střípek. Vidím svět (i vztahy) jako tisíce střípků, složených (či ještě nedoložených) do a okolo nějakýho základu. Baví mě ty zkoumat střípky, i když na nich nestojí to hlavní. To je celý. Vím, že od každýho se dá dostat k tomu hlavnímu - jak myslet a co vidět, aby člověk měl jistotu a viděl to hlavní jako hlavní. Ale mně o tohle prostě v tomhle případě nejde.
Možná to dělám blbě. Možná to, jak důkladně o těch jednotlivých střípkách dokážu napsat, vyznívá, že jim přikládám strašně velkou váhu. Nebo že se jimi týrám. Netýram. :-)
Možná se teď zbytečně bráním něčemu, co tak vůbec nebylo myšleno, ale prostě od toho jednoho střípku ve článku už jsme u milování, rodinných vztahů, atd. - a já už to nezvládám, už je to moc široko-hluboký a závažný a moc mě to tlačí k ujišťování, že já... :-) Nechce se mi nikoho o ničem ujišťovat. Přes všechno, co z těch tady odložených střípků může vyplývat, vím o sobě, co vím, něčeho se držím a o něčem vím, že je to dost dobrý. :-)
Tohle moje povídání o střípkách je založený na tom, že vezmu svoje "smetíčka" a pěkně se v nich porýpu, s potěchou. Možná i proto, že si myslím, že nejsem sama, kdo je má, a že to lidem může něco říct. Mým cílem (potřebou) není, abych se těmi střípky přestala zabývat, aby mi přestaly naskakovat v hlavě. Proto nehledám ani nějakou univerzální či "vysvobozující" odpověď, řešení, závěr.
Hm, pěknej zmatek jsem zas vyblila... :-(
Asi bych měla zas napsat nějakou nezávaznou, lehce vtipnou historku ze života v domácnosti, aby se to srovnalo. :-)
je to mozna trochu jinak. Bavi me velmi problemy videt a rozmazavat z druhe strany :o) Kdyby jsi popisovala svoje rodinne stesti tak bych byla jako prvni, ktera by to zpochybnovala. Me to v hlave taky porad sroubuje a sama v sobe hledam nejaky rad. Moje vlastni vyblitky si pak ctu a cekam kdo se konecne poradne do me naveze! Protoze vyvoj je pouze tlak protikladu. kdybych se spokojene patlala ve svojem bahynku, tak si muzu ustlat primo v rakvi
OdpovědětVymazatjeste Rulisa: vis ja jsem te nechtela otravit i kdyz to tak asi vypada :o) Ja hrozne rada rozebiram na nejake tema, rada jsem v opozici a nejradeji mam argumenty pro a proti.
OdpovědětVymazat(76) Ale ne, neotrávila (i když to tak asi vypadá :-) , jen už jsem prostě fakt nevěděla z který do který. :-)
OdpovědětVymazatJsi holt zdatnej protidiskutér (navíc člověk, kterýho respektuju, i v případě, že s ním třeba zrovna úplně nesouhlasím) a podařilo se ti mě nahnat načisto do koutka. :-)
No, dík za (75), vydechnu si, nadechnu se a pojedem dál. :-)))
ja mam ted doma muze celych deset dni a jsem z toho na smrt :o) Asi se potrebuji taky utvrdit sama sebe ze je lepsi to nejak okecat nez se jit hned odstrelit.
OdpovědětVymazat:-)))
OdpovědětVymazatTo radši nekomentuju, ale třeba k dětem - potřebuju je, jsem s nimi, jsou můj pilíř (nebo jeden z pilířů) a přesto se šíleně těším na prázdniny, až odjedou k babičkám či na tábor a já někam úplně jinam, a tiše doufám, že mi do té doby vydrží nehrábnout. :-)))
moje deti taky travily prazdniny u babicky. A my jsme s muzem jezdili po svete. diky mym rodicum jsme se vlastne dokazali szit dohoromady. To jsme treba dva tydny spali spolu v aute, vsechno na malinkem prostoru a bez sance se treba pet minut nevidet :o)
OdpovědětVymazat