Lžu - a v tom nelžu.

(A taky miluju škatulkování.)

Není lež jako lež. Když lžu s nechutí, úplně se vidím, jak je to na mně vidět. Když lžu s chutí, bavím se tím, jak mi všichni mi věří. Když nelžu a říkám – dávám něco, co člověk dává z ruky opatrně jako poslední vajíčko ve střední Evropě po pandemii ptačí chřipky, tak mi nevěří nikdo. Občas je to na špagát a jít se oběsit do rybníka, občas to má něco do sebe.

Znám člověka, co nikdy nelže. Fakt. Teda ženskou. Mám podezření, že ji to neumí ani napadnout. Nikdy jsem ji nepřistihla byť jenom o tom uvažovat, nikdy jsem ji neslyšela někoho ujišťovat, že mu nelže či nelhala. Taky neznám nikoho, kdy by si to o ní myslel, nemyslel si to dokonce ani náš bývalý společný šéf, který byl stran podezření ze lhaní takřka superman. Docela dost si vážím toho, že mě tahle čistá osůbka počítá do svýho světa a že mi věří, přestože o mně ví ledacos. Ale popravdě – jí se lže blbě i ze srandy.

Znám docela dost lidí, co lžou druhým a co to o sobě vědí. Některým to nevadí, naopak, mají to jako běžný způsob, jak s leckým vydrbat či jak si leckoho nepustit k tělu. Některým to vadí, ale určitý situace bez toho prostě nezvládnou. Zajímavý bylo pro mě zjištění, že kdybych si měla vybrat – tak radši ty první. Ti druzí jsou jako společníci rizikovější.
Ale vůbec nejzajímavější byl poznatek, jak dobře se dá vyjít s člověkem, s nímž máte vztah založený na dohodě, že si budete klidně lhát navzájem a nebudete si to vyčítat ani to brát osobně. Prostě taková hra. Když něčemu uvěříte a zjistíte, že jste se spletli, můžete klidně lhát a říct, že jste ve skutečnosti neuvěřili a jen to tak hráli. Váš protihráč tomu tvrzení nemusí uvěřit, ale klidně vám může lhát, že uvěřil. Nikoho nic nebolí, všechno je jen momentálně uvažovaná hypotéza, proměnlivě tvárná platforma pro rozehrávání čehokoli, co mezi dvěma lidmi může být. Dobrá a v jistém směru docela přínosná hra. Ale nemá šanci stát se ničím víc než hrou.

Znám taky lidi, co lžou sami sobě a vědí to. I s těmi se dá vyjít, pokud to není jejich univerzální recept na všechno a pokud na nich nejste moc závislí. A pokud jsou schopni říct: „Hele, já sice vím, že si to všelijak vymlouvám a zdůvodňuju, (maluju na růžovo, blbnu, atd.), ale takhle to teď prostě chci. Tak mě nech, když si natluču nos, s čímž počítám, bude to koneckonců jen a jen můj nos a nějak si to už vyžeru.“ – Každý člověk má svůj recept na sama sebe. Tihleti si s tím nabitým nosem sice občas neodpustí zanadávání, co si zas vyžrali, ale obvykle se ze sebe sama nehroutí a vinou za svoje chyby druhý nezavalujou.

A pak znám lidi, co lžou sami sobě, ale nikdy to nepřiznají. Z těch mám hrůzu. Z těch, co potřebují mít přesvědčení, že dělají a říkají všechno „správně“. Z těch, co si upraví cokoli jakkoli, jen aby to „správně“ bylo – i zpětně. Cokoli, co řeknou či udělají a co začne směřovat proti jejich přesvědčení či co se jim vymkne a začne ukazovat na protimluv, znovu – a lépe - vysvětlí, opraví, zdůvodní, zapasují do normy správnosti, když ne do té původní, tak do jiné, vlastně ještě vhodnější a správnější. A věří tomu. Že takhle to bylo od začátku a nikdy jinak. Strašlivě tomu věří. Věří tomu tak, jako věří neplavec záchrannému kruhu. Jenže oni ve své jistotě, že si přece nelžou, když jim to všechno tak pěkně pasuje, mají svůj nafukovací kruh za zaoceánský parník, jehož palubu nabízejí všem okolo. V tom nejlepším úmyslu.

A pak znám sebe. Ode všeho lhaní kousek. Možná proto, že to vím... Možná proto už nechci riskovat nikoho dalšího na palubě. Nebo určitě ne neplavce, co hledá zaoceánský parník.