...Když člověk mluví k hluchým uším, když mlčí, protože nepochopí otázku...
Řekni moc brzo - a zarazíš to, jako bys předběhl a zatarasil cestu, po které co mělo jít. Nezbude na ní místo pro otázku. Přeskočíš tím všechno, co mělo být ještě do té doby, vymažeš to jako figurky na šachovnici, když hraješ dámu, nezbyde tam nic, než vzduchoprázdno, druhý nakročený tam, kde měla být cesta, ustrne, vzals mu tah, nemá přes co skákat, tak se otočí a jde jinam...
Řekni moc pozdě - čekalo se, nepřišlo. I nepochopení otázky je odpověď. Na zkoušení u tabule všichni mají časový limit. Víš - nevíš. Kdo ví, řekne. Kdo si není jistý, kdo má strach - neví. Příště můžeš opravit, ale už je to jen oprava. Stará známka zůstává, nová jen zprůměruje hodnocení. Říct nakonec najednou správně všechno, tím se nespočet špatných odpovědí nevymaže. Závěrečná velká písemka je možná za jedna - ale po ní už jen vysvědčení. Mějte se, děti, hezky na prázdninách...
Řekni někomu, kdo čekal a nedočkal se, že už víš. Žes věděl i tehdy. - O čem ujišťuješ? O tom, že víš, nebo o tom, žes konečně pochopil, co chce ten druhý slyšet? Chce ten druhý slyšet to, cos pochopil jako správnou odpověď na očekávání, nebo chce slyšet tebe? Chce správnou odpověď, nebo chce vědět, že jste oba na stejném místě ve stejné časy?
Je odpověď nutně jen jedna správná? Je důležitý mít přesně tu správnou odpověď? Nebo je důležitější vědět, že teď je čas na odpověď?
Ty se asi taky nikdy nenudíš, viď? :-)
OdpovědětVymazatSouhlasím, komunikace je ošemetná hra, leckdy srovnatelná s chůzí v minovém poli. Zajímavá úvaha, obzvlášť ten předposlední odstavec. Myslím, že někdy je lepší číst odpovědi z toho co lidi dělají než z toho co říkají.
správnou nebo nesprávnou odpověď chce člověk slyšet, pokud druhého "zkouší" ... pokud se ptá, aby se něco dozvěděl, chce odpověď opravdovou.
OdpovědětVymazatale záleží i na tom, kdy se říká ... stejně tak i na tom, co se říká a jak je pochopeno - můj včerejší komentář tímto odvolávám :-)
ale je jasné, že se vždycky všecko nepodaří a zlikvidovat to, co se povedlo, co bylo předtím dobré a co je vlastně dobré pořád, jen kvůli špatnému načasování několika málo odpovědí či otázek se mi zdá ukvapené - pak by taky už nic dobrého vlastně nemuselo zůstat.
Správných i nesprávných odpovědí je vždycky více - a u mnoha nemá smysl správnost zkoumat. Jsou případy, kdy na správnosti jediné odpovědi záleží. Nebývá to ale často. A vědět, že je čas na odpověď - je důležité. Taky je důležité, jak a podle čeho je čas na odpověď stanoven - jestli by třeba odpověď přecejen neměla smysl, přestože původně daný čas již vypršel, nebo ještě nenastal ...
(2) - Smysl má. Teda ta opožděná. Akorát že někdy už není příležitost. :-)
OdpovědětVymazat(1) - Nenudím. Teda - nudím, na plesech a vesnických zábavách, tak tam nechodím. :-)
OdpovědětVymazatS tou poslední větou souhlasím do mrtě.
Není to jen o tom, co člověk říká, když mluví. :-)
(3) - i tam je důležité, jestli se chce tu příležitost dát :-)
OdpovědětVymazatjá ji dávám vždycky - nezatracuju princip "deus ex machina" - tedy řešení, které přebije všechno, co bylo předtím pokaženo.
(5) Někdy už nedokážu. Někdy zoufale postrádám možnost. Je-li mi odmítnuta, už na ni nepřistoupím, i kdyby za čas byla nabídnuta, i kdybych ji pořád postrádala.
OdpovědětVymazatJe to o důvěře.
co když je to jako odmítnutí pochopeno omylem ?
OdpovědětVymazat(7) Tak tuhle otázku jsme si dávala už tisíckrát.
OdpovědětVymazatZkusíš znova - znova odmítnutí. Je to zase omylem? Může být. Ale ztrácíš jistotu čím dál víc. Samo sebou to není, opakované omyly. Třeba si jen namlouváš, že to byl omyl... Jeho, tvůj... Už nevíš, co je nahoře a co dole. Co napovrchu, co uvnitř. Když nic - nebudou i příště jen... Omyly?
lovení útržků jistot ze zmatků ... omyl, když se na něj přijde, je potřeba rázně odvrhnout včetně všech následků, které napáchal a teorií na něm postavených - jinak by opravdu zbyly jen ty omyly
OdpovědětVymazatŘekni moc brzo - je to jako když přijdeš příliš brzo na nádraží. Prostě počkáš. Jestli má vlak jet, určitě pojede. A jestli ne, je jedno, jestli čekáš na nádraží nebo doma.
OdpovědětVymazatŘekni moc pozdě - někdo má ruku otevřenou pořád a nikdy není pozdě. A jestli jí zavřel - je jedno, kdy jí zavřel. Protože by jí stejně jednou zavřel.
Mám rád lidi, co mají ruku otevřenou pořád. I když to neumí říct. Protože stačí je jen jednou vidět - přečíst si jejich oči, přečíst si jejich ruce - a vím, a věřím jim už pořád. I když ty slova třeba ani moc nejdou.
Fousek: Je to případ od případu jiný, jestli dokážeš vždycky všechno odvrhnout, ať je toho kolik chce a jak často chce, aniž by to někde v tobě zanechalo byť sebemenší stopu... - nevím, nechce se mi ani věřit, že to skutečně jde. Není to jen vůle, a ty stopy potlačený? Nevím, nepoznala jsem, neumím, mea culpa, když to zadrhne, vůle je jen násilí, sebepříkaz, jemuž se sice jsem schopna podřídit rozumem, konáním, ale důvěra se jí neobnoví, jistota nezíská.
OdpovědětVymazatghoste, dovoluji si polemizovat ;) pokud brzo, pak přetrháš jemné nitky vyvoje, jako kdybys novorozeňátku dal do ruky kladivo - neudrží ho, nejsou spolu kompatibilní.
OdpovědětVymazatpozdě - vývoj posunula oba/všechny akteéry komunikace a může být nahlíženo ze zcela jiného úhlu.
a otevřenost a chápavost je podmínkou každé komunikace.
myslím, že je důležité znát jak pravý čas, tak i ta správná slova, tón, gesta, pohyby, pohledy - a ze všeho uvařit tu správnou odpověď. je to složité a tak není divu, že se tolikrát spletu. ale pokud věřím svému srdci a nechám ho zaznít, dává mi dobré rady.
Ghost:
OdpovědětVymazatKdyž řekneš moc brzo, nečekáš. V tomhle to přirovnání k vlakům nesedí, vlak má jen jednu kolej, lidi tisíc možností, kam šlápnout jinam, zdá-li se jim, že ve směru, kterým se ubírali, se změnila trať. Někdo jiný ji změnil. A dělají to, to že se zarazí a nedojdou. Ženský jako chlapi.
Odstavec druhý: Jo, to je jeden z důvodů, proč chaos. Protože kdo ji jednou zavřel, a pak třebas i otevřel, příště s největší pravděpodobností zase zavře.
Ad třetí: Nikdy ses nezmýlil?
bos. Když jsem spala odpověď Ghostovi, ještě se mi nezjevila tvoje. Děkuju. Řeklas to líp než já.
OdpovědětVymazatVčetně toho srdce. I když to slovo nemám ráda. :-)
Když nevím vůbec kudy kam, přestanu přemýšlet. Jen cítím. Bývá to pravda.
Nejhorší kombinací je, když zjistím moc pozdě, že jsem něco řekl moc pozdě. V tu chvíli si přeji, abych nezjistil vůbec...
OdpovědětVymazatJirka*: Ježíš... svatá pravda...
OdpovědětVymazatdobry vecer vsem! Tak jsem konecne dosla domu a mam presne deset minut casu :o)
OdpovědětVymazatja jsem se nikdy na zasadni veci neptala a taky jsem nikdy necekala odpovedi. Slova jsou jen slova a ty nikdy nevyjadri to co jsme chteli vlastne rict. A pokud se ptame toho druheho kam chce na dovolenou, tak to se domluvit da.
Ptani se a cekani na spravnou odpoved je jako ve skole (nekdo to nahore psal) To neni realita. To je klam. V realnem zivote se dle jedne odpovedi ci otazky neda odelit zrno od plev.
napsala jsem zde dvacet radku zivotnich mouder a vse se mi ztratilo. Asi za nic nestaly :o)
OdpovědětVymazatTakze ted strucne. Na zasadni veci se ptat neda a taky se neda odpovedet. Uz jen proto ze se dulezite veci nedaji vyjadrit slovy.
Je poblouznenec ten, ktery si mysli ze kdyz da otazku tak se na ni dozvi odpoved. A ze si muze hned odskrtnout spravna - nespravna. Neco takoveho je mozne jen ve skole, v zivote to nefunguje.
ja jsem hrozne jelito, prominte. Ono se mi to objevilo s pulhodinovym zpozdenim. A mezitim jsem dokonce vypla pocitac. pokousim se instalovat spojeni na podnikovy server protoze chci pracovat i po nocich o:(((((
OdpovědětVymazatMyslím, že nejvíce důležité je vědět, kdy můžeš odpovědět a jedno zda špatně nebo dobře, ale kdy je odpověď v jakékoliv formě vítána. Občas je sice odpověď později špatná, ale kolikrát jsou otázky nad kterými je lepší delší dobu se zastavit a promyslet si co řeknete. Ne vždy je důležité odpověďět rychle.
OdpovědětVymazatru(11): samozřejmě se nepodaří napravit všechny následky omylu - ale je dobré vědět, odkud že ty stopy pocházejí - pak, když se bude chtít udělat další podobný omyl, tak se vidí minulé stopy a omyl se třeba neudělá
OdpovědětVymazattaky vím, že vůle a rozum jsou jen věrní a výkonní služebníci citů - vůle jako vykonavatel a rozum jako vysvětlovač a ospravedlňovatel
zavřená a otevřená ruka - ruka se prostě zavírá a otevírá podle potřeby a momentální situace ... jak jí velí rozum a vůle, kterým zas velí ten cit, že ...
a eště k důvěře - někdo třeba hned druhému důvěřuje, a pak, jak přicházejí špatné zkušenosti, tak důvěru ztrácí ... a někdo zase na začátku nedůvěřuje ani trochu a pak, jak přicházejí dobré zkušenosti, pomaličku důvěřovat začíná - nevím to úplně jistě, ale asi patřím spíš k té druhé skupině ...
ru(4): jé, ty se taky nudíš na plesech? já myslel, že jsem jediný - aspoň na plesech mi to tak připadá, naštěstí jsem už tak pět let na žádném nebyl :-)))
OdpovědětVymazatbos. [12] Nevěřím na vztahy, které se rozvinou jen v určitém okamžiku a dříve či později ne. Chvilková kompatibila vede jen ke krátkodobému vztahu. Vidím to všude kolem sebe dnes a denně. Buď lidé mluví stejným jazykem, nebo si nerozumí - a nic na tom nemění to, že si v určitém okamžiku rozuměli. Báje o pravém čase, správných slovech, gestech, pohybech a pohledech - to je jen pokus o vysvětlení, proč to tolikrát nevyšlo.
OdpovědětVymazatRu: Říkám to, co cítím, a říkám to, když to cítím. Pokud se s tím druhým nesejdu, nesešel bych se s ním nikdy.
OdpovědětVymazatZmýlil jsem se ve dvou z deseti vztahů. Dvakrát jsem za sexem neviděl absenci citu.
fousek: Rozum často klame - stojí proti emocím. A city jsou třetí strana toho trojúhelníku. Pokud ten druhý neunese mé city a emoce od počátku, nezvládne je nikdy.
OdpovědětVymazatDůvěru buď cítím hned, nebo nepřijde nikdy.
Ale v tom jsou lidé opravdu různí. Proto i když se v určitém okamžiku sejdou slovy, gesty i vším dalším, neudrží to dlouho.
Představa, že bych jen v určitou chvíli mohl říct to správné, aby by vznikl vztah? Stejně dobře bych mohl celý takový vztah v určitou chvíli jedním slovem pohřbít. Mnohokrát jsem slyšel "Kdybys udělal to, neudělal to..." - kdyby nemá žádnou hodnotu. Pokud ruku (nebo srdce či jakkoli tomu chcete říkat) otevřu, potom proto, aby zůstala otevřená napořád.
OdpovědětVymazatNavršilo se toho, tak jen stručně, stejně to bude dlouhý:
OdpovědětVymazatKdyž čtu vše tak, jak se to za sebou seřadilo, říkám si, každý má svůj kus pravdy, každý se na to dívá maličko jinak, všechno vlastně platí. Jde jen o míru. Nic neplatí samo o sobě, i zdánlivě protikladný názory se dají při určitým "vžití se" do myšlení autorů pochopit jako vlastně shodující se.
Radce: Psala jsem, že to není jen o slovech. Dodávám: Otázky a odpovědi jsou tak trochu paralely, nemusí se jednat /a ani se většinou nejdená) o přímo položené věty. Odpovědět ve správný čas nemusí znamenat hned.
Fousek - důvěra. Možná je to jak kdy, vybavuju si, že jsem věřila od prvního pohledu, a vybavuju si, že jsem k té důvěře musela pozotvírat pěkných pár branek. A nedokážu říct, který z postupů je trvalejší. Asi ani ten postup sám o sobě nic nezaručuje.
Ghost: Věřím, že spousta vztahů se rozvine jen v určité chvíli. Ne proto, že by si ti lidi jinak nerozuměli, ale že se nesejdou v tom okamžiku, který jim to dá oběma poznat. A třeba kdy jsou oba "volní", oba naklonění začít vztah.
K (24) - pak by to ještě chtělo definici toho, co je zmýlení se. Když z těch deseti vztahů přetrvalo... Kolik? A argument, že to skončily ony, ne ty, neberu.
Ad (26) "...stejně dobře bych mohl celý takový vztah...jedním slovem pohřbít" - Ano, právě to se stává u vztahů, který se teprve tam někde začínají rýsovat, když něco přijde moc brzo. Neříkám, že je to dobře. Jen že se to stává.
Opakuješ několikrát dokola, že když jednou ruku otevřeš, tak že je to napořád. Věřím ti to, ale většina lidí to nedokáže. (Ani já.) A těžko můžeš předpokládat, že ti ti většinoví druzí budou oplácet stále otevřenou rukou jen proto, že to tak děláš ty. Těžko můžeš předpokládat, že co neodradí tebe, neodradí ani je. I kdybys byl tisíckrát přesvědčený o tom, že ses při prvním odhadu a udělení důvěry nezmýlil a že si jste ve skutečnosti strašně blízcí. Výsledek - vztah - je i tom, jestli dokážeš tu stálou důvěru ve druhém i vyvolávat, nejen ji k němu cítit.
A opět - neříkám, že je to dobře, jen říkám, že to tak je.
Mistr: Z těch "večerních" jsi asi nejvíc vystihl to, co jsem měla na mysli.
Hodně lidí nedokáže rozvinout vztah, pokud v ten okamžik nemají sami pocit, že je ten správný okamžik. Potřebují k tomu určité vlastní duševní rozpoložení, jinak se nedostanou přes vlastní rozumové hradby - obavy, pochybnosti, strach. Ale to je otázka rozvíjení vztahu - ne vzniku. Vznik - to je záležitost citů a emocí. Někoho potkáš a víš, že je Ti příjemný nebo nepříjemný. Hranice, kam až zajdeš, Ti však vždycky diktuje rozum.
OdpovědětVymazatZmýlení se je, když považuješ to, co cítíš sama, za to, co přichází od toho druhého. Když tomu druhému připisuješ stejnou motivaci, jako máš sama.
Podle mě vztah je až když je to oboustranný a oboustranně vědomý. To, že je mi někdo příjemný nebo nepříjemný, že ve mně vzbuzuje nějaké city či emoce, ještě není vztah.
OdpovědětVymazatZmýlení se - x-krát jsem se zmýlila, často i právě proto, že jsem tomu druhému vůbec nepřikládala stejnou motivaci, jako jsem měla sama. :-)
asi jsem pochopila spatne dvojici otazka - odpoved. Tak jak to dal prezentujes tak se nejedna o dvojici otazka- odpoved, nybrz o souveti vypoved - vypoved. Kdyz se dve vypovedi sejdou a souzni, tak mas to co hledas. Kdyz dve vypovedi souzni, ale se nesejdou tak se minou. Pochopila jsem to ted spravne?
OdpovědětVymazatjeste k te teme otazka odpoved. Asi se kodovane bavite o tom, ze nekdo se tomu druhemu libi a chtel by s nim neco mit. A ted nevi jak mu to naznacit a zda z toho neco muze byt. Tak TOHLE jsem ja neumela absolutne NIKDY a ani cely zivot filosofickych uvah by me nezachranil.
OdpovědětVymazatradka(31): jo, asi se opravdu jako "otázka - odpověď" myslí sdělování a potvrzování pocitů a citů ... taktéž jsem nikdy neuměl.
OdpovědětVymazatRadka (30,31):
OdpovědětVymazatJo, výpověď. Díky. Víš, když něco o samotě píšu (píšeš), tak se myšlenky rozjedou za pomoci nejbližších, sobě sama srozumitelných symbolů, což leckdy zdrojem matení nechtěného. Takže tyhle diskuse pak poskytují "odjinud" nejen nástavbu, oponenturu či rozvinutí, ale taky leckdy doplnění, dovysvětlení toho, co autorka sama nezvládla či nedotáhla.
Jinak, stejně jako 32, taky neumím. I když... Někdy si říkám, že možná umím, jen to nějak... - nefunguje, když má. Když je toho moc. :-)
Ru [29]: Vztah je to, co je mezi lidma. Vznikne to, když se poprvé vidí. Může být pracovní, špatný, dobrý, uctivý, neuctivý ... Může se někam rozvinout, a taky nemusí. Nějaký vztah máš i k učitelkám dětí, k prodavačce v obchodě, prostě ke každýmu, s kým se setkáš. Nemyslel jsem vztah jako kladný citový na obou stranách stejný - to už je zcela jasný vztah.
OdpovědětVymazatJá o motivaci nikdy nepřemítám - on to ze sebe časem každý vysype sám.
Radka: Jo, to kódovaný diskutování, to je záhul :-)
OdpovědětVymazatNaznačování je úžasná věc, vždycky mne to fascinovalo a nikdy jsem tomu nerozuměl. Nejvíc mne pak fascinuje, když ani ty dva nevědi, co ten druhej naznačuje. Trochu jak u blbejch na dvorečku.
Já mám rád od začátku jasno. Když se mi něco na ženské líbí, tak jí to řeknu. Když je mi příjemná, tak jí to řeknu. Některý to nerozchoděj. Ale vyčistí se vzduch a zavčasu to odfiltruje ženský, co jim tenhle přístup nesedí. Teda alespoň ty, co vědí, co chtějí.
(34)
OdpovědětVymazatAni já jsem nemyslela nutně kladný citový vztah. Jen oboustranný a oboustranně vědomý. Na tom si trvám. I vztah mezi mnou a prodavačkou či mezi mnou a učitelkou mých dětí je vztah oboustranně vědomý. Jen se liší role zúčastněných. Potkám-li ale někoho někde a jen tak dáme řeč, ještě to není vztah. Nemáme vůči sobě žádné role, nejsme na sobě vůbec nijak závislí.
Jo, tomu rozumím.
OdpovědětVymazat