(Optimalizováno pro černobílé monitory)

23. 1. 2006

Okno do duše oko

Byla noc, nebo už skoro ráno. V hlavě přetlak z dalšího odpoledne, protaženého do začátku noci snahou při přípravě do školy dokázat sobě i mladšímu synkovi, "že není hloupej". Marnou snahou. Hloupej není, podle toho, jak mu to zapaluje v běžných denních situacích, ale něco je hodně špatně, zřejmě ve schopnosti zapisování pojmů do paměti a abstraktního nakládání s nimi. Nejde to. Pereme se s tím, brečíme u toho občas oba, ale nejde to.

Půl čtvrté ráno. Přebíjení přetlaku pachtěním se s úpravami blogu, malej mi spí opodál v posteli, protože jemu se přetlak z hlavičky před usnutím vyhnat nepovedlo a týraly ho divoký sny. Spícímu dítěti se kouřit u nosu nemá, ale jsem zmetek máma, tak jsem si zapálila. A pak se značně provinilým pocitem cvakla hliníkovou pojistkou dole pod oknem, abych vyvětrala.
Okno dokořán, zvenku ledový, čistý vzduch. Nevím, kolik mínus, ale hodně. Přes dvacet určitě. Koukám na bíle nabobtnalý stromy u kapličky, na koridory sněhu kolem návesních cest. Všude, i na těch cestách bílo, čisto.
Čistě bílá je v orientu barvou smutku.
Smutno mi je, že ten prcek nemá klidu. Když se vyhrabal z miminčích trablů - kdy jsem jednou už vážně začínala mít strach, že mi nevydrží - když se srovnal s tím, že do smrti bude muset užívat a všude s sebou vozit léky, a když nám tři očaři nezávisle na sobě konečně potvrdili, že nemá zelenej zákal (nebo aspoň se náběh na něj zastavil), tak přijde tohle. Naprostý debakl ve škole. Do níž před dvěma a půl roky tak natěšeně a hrdě vkráčel. Půl čtvrté ráno a já ho mám před očima, jak tam ten první školní den sedí v lavici, na sobě bílou košili s vázankou, kterou si sám ku takové výjimečné události vydupal, ramena vzhůru, v imidži světácké sebejistoty průhledně nejistý, ale pyšný, zářící...
- Už nezáří. Už dlouho ne.
Tři čtvrtě na čtyři. S prsty zmrzlými na kost a hlavou proříznutou do čistobíla si narovnávám záda, ztuhlá předklonem na parapetu. Hliníková pojistka proti samovolnýmu zavření či otevření oken má něco do sebe, ani při poryvu větru či průvanu mě okno přes ta záda nepraští.
V pokoji docela psí zima, malej zahrabanej pod peřinou, že z něj nos nekouká. Ale už sebou nemlátí a s nikým ve snu nebojuje, oddychuje klidně, tiše, zhluboka. Všechny životní tragédie odloženy v maminčině posteli. A maminka na něj ve svém do sebe zahleděném trpitelství pouští takovou ledárnu - no fuj...
Zpětné cvaknutí pojistkou se nepovedlo. Prsty po ní sjely jako po skluzavce, jen bílý jíní na nich nalepený. Nevím, kolik bylo dneska v noci mínus, ale i hliník nad parapatem přimrz sám k sobě. A způsobil, že maminka, honem rychle hledajíc něco, čím by to rozmrazila, zkonstatovala, že nic není tragédie. Tragédie by byla, kdybychom neměli okna, co jdou zavřít.
A ta máme. To ostatní je až za nimi.

29 komentářů:

  1. Ti schopnější a odolnější vždycky dostávali těžší úkoly. Takže: "Tumáš!", pravil ten, kdo o tom rozhoduje, ten, co se Ti nikdy ani neukáže a nepředstaví...

    OdpovědětVymazat
  2. vzduch ostrý jak led pročistil hlavu Vám oběma.
    s čím že se tak trápí? matika?

    OdpovědětVymazat
  3. Matika, prvouka... Čeština taky nic extra, ale z té mu aspoň nehrozí propadnutí. A psycholožka - i když jsme dík synově dysgrafii jejími klienty už tři roky - nás neveme dřív než za tři měsíce, má prý toho moc.

    OdpovědětVymazat
  4. asi už jste to zkusili, ale co nějaká zábavná cvičení na paměť - ukládání pojmů na rúzná místa na těle, do kapes, vytváření vlastních mnemotechnických pomůcek. kreslit věci několikrát s postupným zjednušováním tak, že z nich zbyde několik linek a pak se k tomu vrátit a jít zas od abstrakce k jednotlivostem.
    a prohlížet si knížky s reprodukcema moderního umění ;)
    držím palce, bude to dobré.

    OdpovědětVymazat
  5. Je to dlouhodobá investice. Někdy - jakoby se nic nedělo, žádný viditelný pokrok. Jakoby se nic neujalo. Do mozku nevidíš. Těch pár spojení, co se tam za večer udělalo - to možná žádná revoluce není. Ale jsou tam - a příště se udělají další. Někdy ten pokrok je, jenom není tak dobře vidět. Někdy trvá dost dlouho, než se postoupí o schůdek výš.

    OdpovědětVymazat
  6. Bos: Dobrý náměty. Trénujem občas něco jinýho (dokreslování podle osy, atd.), ale tohle se mi líbí. To kreslení bude fuška, kreslí jak předškolák. :-)
    (Dysgrafik s poruchou pravo-levý i jiný orientace a postřehování detailů.)

    OdpovědětVymazat
  7. Hlavně, že jste nezmrzli... :-))) To ostatní je těžký, ale neumírá se na to... Nevím, co bych poradila... Někdy pomáhají takzvané "alternativní školy" - Waldorf, Dalton atd. Ale netuším, nakolik jsou tam u vás "Na Vídrholci" dostupné a dosažitelné... asi moc ne :-(... Je to taková "škola hrou."

    OdpovědětVymazat
  8. Vysloveně ne alternativní, ale dost dobře vedená ku prospěchu těchhle dětí s SPU je ta, co jsem na ní před časem učila. Jenže to by měl malej s přestupem autobusmo, ráno z domu o šesti, návrat ve tři čtvrti na pět. Ale pokud to jinak nepůjde...

    OdpovědětVymazat
  9. Před chvílí jsem se byla dívat na teploměr - je -19°C. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Střední Čechy hlásí -18°C a zamrznutý úsměv 8^)

    OdpovědětVymazat
  11. Úsměv...? Nevypadáš... :-)))

    OdpovědětVymazat
  12. Po tom, co jsem si přečetl následující příspěvek, ten úsměv rozmrznul...8^) (ale zůstává tam stejně, jako předtím)

    OdpovědětVymazat
  13. psycholožka je zavalena prací s módními odklady u dětí, z nichž většina žádný odklad nepotřebuje ...
    Taky doma nenávidíme psaní a výtvarnou výchovu, namočenou houbou kreslíme kruhy, osmičky, vlnovky ...
    nebo taky nohavicův komentář k cyklistice: "Jó když to 'de, tak to 'de,
    a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde."

    OdpovědětVymazat
  14. Jo. Akorát ta psycholožka - prý jsou na celej zdejší okres na SPU jen dvě.

    OdpovědětVymazat
  15. nemam s psycholozkami dobre zkusenosti, ale mam zkusenosti s opakovanim tridy, se zmenou skoly a s nekonecnou trpelivosti. A vysledek je vice nez pozitivni.
    Deti dozravaji postupne, a to co se jim rve do hlavy predkem zadkem pozdeji zvladnou s prehledem. Nevim zda tvuj mazanek jiz jednou odklad mel, pokud ne doporucuju zmenit skolu a zopakovat tridu. Dite se uklidni a zazije sporadicke uspechy.
    Muj kluk (nejmensi) zacinal se samymi petkami, ctyrkami a neuspechy. Moje maminka je ucitelka, ale potvrdila mi taky ze pulhodina uceni denne je pro tak male dite maximum. Vsechno ostatni je stres, tyrani a deprivace. Dite jsme prenechali osudu, sice se rozcilujeme nad odpornym pismem ale postupne jde vykon nahoru. Jeho mozecek dozrava. A i kdyz bude nadale podprumerny, tak se svet nezbori - obcas se mu neco zadari a pak je chvalen do nebe. A spatne znamky obrbleme ale to je taky vse. :o) Hlavne ze je zdravy :o)

    OdpovědětVymazat
  16. Nejde mi o to, udělat z něj jedničkáře, stačilo by mi, kdyby prošel bez stresu z toho, že mu hrozí propadnutí a že je nejhorší ze třídy.
    Se vším, co píšeš, souhlasím. Ale když máme udělat úkol z jednoho předmětu, dopsat a dopočítat příklady, co nestihl ve škole a naučit se něco z prvouky či čj na druhý den, do půl hodiny se nevejdeme ani náhodou. Spíš tak do dvou. :-) S přestávkaka na vydechnutí je to ještě dýl. A mozeček už prostě nebere. Je mi to jasný.
    Odklad měl, už ze školky ho doporučili do pedagogicko-psychologický poradny, kvůli podezření na SPU. Což se potvrdilo.

    OdpovědětVymazat
  17. Dve hodiny jsou naprosto neprimerene a muzou se zmenit v odpor ke skole. chodi do druhe tridy? Nechapu co se uci do prvouky. To jsou dve vety k tematu a konec. To bych vubec neresila. At vyklada co umi a co ho zajima, stejne se uci kraviny. U matematiky pomuze pouze trpelivost, cekat az mu to mozek bude schopen brat - jinak to nema smysl. Bud mu to tam skace nebo ne. Naucit se to bohuzel neda :o( Alespon ja mam tu zkusenost. A psani? Odporne pismo ignorovat. Diktaty ignorovat. A chvalit kdyz chape slabiky a kdy je velke a male pismeno, a takove ty logicke vety. Pokud ho chce ucitelka polozit, tak to udela a ty tomu nezabranis. Bohuzel. Jedine zmenit skolu. (Taky jsem to udelala a kluk byl a je z nove ucitelky unesen) I kdyz uceni zadna slava. Ale nedeprimuje ho, vlastni male uspechy povzbuzuji.

    OdpovědětVymazat
  18. Chodí do třetí a učitelka ho položit nechce. Snaží se ho jen přivést ke "vnímání" školy tak, jak to bude kluk potřebovat ve vyšších třídách. (On totiž se obrnil víceméně nevnímáním.) Pokud ho nechce pustit dál, ví proč. Lepší je zastavit průšvih dřív než pozdějc. :-) Jsme spolu v kontaktu osobně či po telefonu minimálně dvakrát týdně, probíráme co a jak. Ty dvě hodiny jsou moc, vím to, taky nejsou každý den. Ale jak to udělat, když naučení se tří čtyř nových pojmů (typu svazčitý kořen, hlavní kořen, postranní kořeny) je na deset etap?

    OdpovědětVymazat
  19. muj chodi taky do treti tridy. Nikdy se o nejakem svazcitem korenu neucil a kdyby, tak mu to zakazu. (prehanim) Ucil se akorat jednou skupenstvi, coz bylo hrozne tezke a tak se musel naucit jednu vetu nazpamet. Moje kamaratka je velmi pecliva maminka a jejich chlapecek tretak musi mit jednicky. Diva se na me jako na uplne neschopnou matku kterou nezajima osud jejiho ditete. Mozna nemam pravdu. Mozna si budu vycitat ze jsem kluka nehonila a nedrela do skoly. Vsechno ukaze pouze cas. A vychova je loterie. Nikdo nevi co je spravne. A nikdo nevi co je nespravne. Takze se Ruliso vubec netrap, nevis co ukaze budoucnost. To co je ted tak bezutesne, se muze obratit v uplny opak a vyhodu.

    OdpovědětVymazat
  20. Jo, včera a dneska to zas bylo o něco lepší. Dvě dvojky. Oboustranná radost, malej zase jednou přirazil ze školy svítící jako sluníčko.
    Malá změna - učíme se v kuchyni, když já u toho vařím či meju nádobí. S učebnicí na okapávači či varné konvici. Přesně to, co odborníci nedoporučujou. Ale malýmu se to strašně líbí, je to jaksi domácký, klidnější - asi tam není tolik ten soustředěnej nátlak na něj, a přitom jsem s ním - prostě pohoda. Prý ho to takhle i baví. Uvidíme.

    Co se jak bere na prvním stupni dost závisí na koncepci té které školy a na zvolené řadě učebnic. Prvouka je směsice všeho toho, co se bude znovu a hloubějc probírat na druhým stupni v jednotlivých naukách - D, Z, Př, Fy... Takovej pel mel, chvilku z jednoho oboru, chvilku z druhýho... Je dobrý, když si dítko zvykne tomu věnovat pozornost a trochu se pocvičí v zachytávání pojmů, v orientaciv textu (co patří pod co, jak co s čím souvisí...) apod., ušetří mu to spoustu trápení od šestky výš.

    OdpovědětVymazat
  21. Co odborníci dnes nedoporučujou, to budou zejtra doporučovat a naopak. Rodič za zády při učení je stres. Nejlepší je to tam, kde se bude cítit nikoli jak pod permanentním dohledem.
    To nevnímání jsem měl mnoho let. Kolikrát i dnes. Když mi přijde něco příliš náročné, myšlenkama se toulám úplně jinde a dá mi hodně práce se vrátit. Ale někdy stačí se projít na chvíli venku, a zase můžu pokračovat.
    Dobrý je půl hodinky pracovat, a potom pauza - na chvíli přerušit to úporné soustředění. Aby si hlava odpočala. Někam doskočit, doběhnout, něco uklidit a tak. Na chvíli úplně vypnout. A potom zase na půl hodiny zabrat. Moje známá - dyslektička - takhle udělala dvě vysoké školy takřka souběžně. Říkala, že hranice byla půl hodiny. Pak už to nešla, když na chvíli nevypnula.

    OdpovědětVymazat
  22. Jo, u dětí se říká maximálně dvacet minut, u měnších i míň, snažíme se. Jednu úlohu, něco povykládat, pohladit kocoura, pak třeba něco domalovat, pak zas dopočítat a zas relax... Jenže když natrefíme na něco, co nejde, vezme to takhle fakt i hodiny. Dneska jsme takhle po kouskách lámali stonek, stvol, lodyhu a stéblo, snad mu z toho něco v makovičce do zítřka zůstane...

    OdpovědětVymazat
  23. Když já byl malej, LMD i všechny dysfunkce se charakterizovaly slovy "je chytrej a má na to, ale je línej". Léčilo se to tvrdou rodičovskou rukou podle Makarenka :-)))
    Inu, děti dnes mají mnohem větší respekt :-)

    OdpovědětVymazat
  24. "je chytrej a má na to, ale je línej" - to jsem v dětství slýchal příliš často, takže na to mám alergii. Jdu si šňupnout Alergodilu ...

    OdpovědětVymazat
  25. na slovo lenost jsem alergicka. Rikavali mi doma Lenoska, mivala jsem stavy, ze bych spise opustila domov nez se nechala donutit k necemu co jsem povazovala za blbost. Mam z nuceni do ruznych cinnosti takove trauma, ze ted propaguju opak. Vedu decko k samostatnosti a odpovednosti za vlastni rozhodnuti. A lodyha me muze polibit sos i s okvetnimi listky. Kluk si umi uvarit veceri i pripravit snidani ci svacinu, nachystat si veci do skoly, pripravit si obleceni a ulozit se do postele sam. Umi si koupit co potrebuje, a sam si organizuje volny cas. Treba ti co znaji vsechny lodyhy, neumi z toho ani pulku.

    OdpovědětVymazat
  26. Radka:
    Je spousta věcí, do nichž se mi nechce, a je dost věcí, který prostě kvůli tomu nedělám. Ale znám ten pocit, jaký se dostaví, když se do něčeho dokopnu, vím, že většinou (ne vždy, jak jsem zjistila nedávno) stačí zfackovat v hlavě hučící "nechce se mi, je to hnus", zarvat se do toho, a začne mě to svým způsobem bavit, takhle likvidovat daný "musím". A jak je pak fajn, ten pocit čisté zametenosti oné špíny, když to má člověk z krku, a dobře, navíc třeba s nějakým tím oceněníčkem, jakým je slušnější známka ve škole či prémie na výplatní pásce. :-)
    Nejde mi o to, abych z kluka udělala konformního pečlivku (já... hahaha...), ale aby ten pocit poznal, aby pochopil, že když něco občas musí, nemusí to být důvodem ke stresu. Aby se s tím naučil zacházet, až opravdu bude muset. Bude to potřebovat. Nechci, aby jako jediný řešení oné nechuti k "musím" měl útěk. Dávala bych si to hodně za vinu, až by se kvůli tomu jednou trápil. Oblepenej všema nezametenostma všech špín, co se při každým útěku na člověka tak jak tak nalepí.

    OdpovědětVymazat
  27. ja ti rozumim. Ja mam taky strach, ze hodne volnosti a svobody muze vest k pohodlnosti a neschopnosti se porvat s "osudem". mam samozrejme nekolik nazornych prikladu z blizkeho okoli. Ovsem mam taky priklady, kdy se z cepovaneho decka stala masina na plneni prani rodicu, ktera se porouchala v momente, kdyz rodice nebyli v dohledu a nebylo ci prani plnit.
    Ja jsem v zivote udelala ve vychove hodne chyb. Jedno decko je prilis ctizadostive a druhe prilis malo. Kdyby se to secetlo a vydelilo dvemi, tak jsou uplne idealni. Nevim presne jak dostat do pohybu ten vnitrni stroj, ktery te dokaze pohanet aniz by ti nad hlavou visel mec nejake povinnosti. Dostat do chodu tu vnitrni masinku, ten perpetum mobile zajmu o neco je pro me to nejdulezitejsi co diteti do zivota muzeme dat. A kazdy rodice ma svoji metodu jak na to.

    OdpovědětVymazat
  28. R., R.: Každý je navíc jiný, takže stejná metoda má pokaždé úplně jiné účinky. Těžko jde přičítat výchovným chybám něco, co mají vrozené. Snažit se je ale třeba. Přiměřeně tlumit vlastnosti kterých má příliš, takže už působí (sebe)destruktivně a hýčkat ty, kterých má nepatrně a chyběly by.
    To znásilňování vlastní pohodlnosti znám zatraceně dobře. Zažívám každý večer, když se musím donutit jít umýt a spát a přitom se tolik chce hrát, číst nebo programovat a potom každé ráno vstát a přerušit tak pěkný sen. Jsem sůva nejsůvovatější! Ale funguje to tak, jak říká R., tedy jako startér u auta - když se překoná počáteční odpor, blafne to a jede samo.

    OdpovědětVymazat
  29. Radka:
    Taky ti rozumím, díky. Budu se snažit nic nepřehánět. :-)
    Fousek:
    Jo jo, spíš korigovat než měnit. Namontovat startér. :-)
    Sůva... Ehm... mi povídej...:-)

    OdpovědětVymazat

KOMENTÁŘE UZAVŘENY

Blog bude pokračovat na http://rulisa.mzf.cz/

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.