Šedá

Můj problém se šablonama: Když tu kterou udělám, změním, náramně se mi líbí, kochám se tím, jak je jiná než ta předtím, jak líp než ta předtím mi sedne, jak hezky jsem v ní vychytala mouchy...

Za pár dní vychytám dalších pět až dvacet much. Za dalších pět až dvacet dní se mi začne šablona nepozdávat. Obvykle barevně. Pochopím, že jsem byla nadšena ani ne tak vzhledem šablony, jako faktem hotového díla.

Na té poslední šabloně mi neseděla ta zelená. Studená vybledlá zelená. Vedle té ostře syté okrové.

Neseděla mi ta okrová. vedle té zelené. Taková moc... jásátková...

Nesedělo mi, že tomu nějak chybí ladění...

Po katastrofách úterních, plamenech šlehajících pátečních a spoustě metráků složenýho sena a několika džusech v hospodě sobotních jsem se vrátila v noci domů a měla pocit překocení se přes jakousi hranici. Něco odbyto, něco vydáno, něco zapadnuto do sebe... Otevřu net, blogy, barvy na barvy, svět chaosu... A najednou vím. Během pár minut mám svoje barvy v pokusným editu hotový.

Měnit vzhled blogu podle sebe se dá, až je dokončena ta jistá změna sebe. Možná tak? Že by?

Černobílý fotky, ve stupních šedi, jsou s ničím nesrovnatelný.
Černý a bílý oblečení s něčím šedým k tomu, ať je jak je, tohle mi vždycky sedne.
Černá a bílá a stupně šedi, nic, co by se snažilo prvopohledově něco navodit, nanutit čtenářům, nic, co by rušilo...
Mám tu kombinaci ráda.

Barvy textu, určeného ke čtení.
Textu, co působí sám o sobě.

Jo, to je ono. Nechci žádný pozlátka kozlátka, žádný šlupky vtěrky, jen černou a bílou textu ke čtení a šedou, aby člověk nešátral po zdech ztracenýho prostoru...

Jo, zdálo se mi přitom pořád, že někde něco doma smrdí, ale nepřišla jsem na to co, tak jsem usoudila, že si malej zas dělal nějakej ilegální čarodějnickej pokus...

Než jsem stačila tu změnu dyzajnu uložit, prsklo to, bouchlo a byla tma. Černočerná. Vylítla jsem z pokoje, vedle v místnosti tma nebyla, tam ze zdi šlehal plamen. Pak se olízl a stáhl zpátky pod zkroucený propálený víčko rozvodné krabice.

Byla jedna hodina v noci, do půl třetí do rána jsem naháněla telefonem víc i míň známý, co maj jakous takous šajnu o elektrice a nespí (byli dva, ale vzbudila jsem kvůli tomu dva další), vyhazovala a nahazovala pojistky, studovala vyhořelý obsah zdi, opět telefonovala, zjišťovala, co funguje a co ne, odpojovala, co se dalo, aby ten fungující zbytek drátů nebyl přetíženej... Zkoumala pachy i zvuky v tichu noci, jestli něco nejiskří někde o kus dál... A bála se jít spát...

Když jsem ráno pomocí dvacetimetrové prodlužovací šňůry zapnula počítač a dopřepisovala dyzajn, říkala jsem si, Jak symbolické...

Na bílé zdi v obýváku černý jazyk vzhůru ke stropu, v díře ve zdi mazlavý šedý popel ze spálené izolace a drátů...
I ve mně... Po noci, kdy jsem přemýšlela, jestli když ještě něco někde prskne, mám napřed volat hasiče nebo budit děti...

Po takové noci i ze spousty jiných palčivých problémů zbude jen šedavej popel...

Ten dyzajn se mi líbi.