Okamžitě:
- Ječení, řev, hulákání, rozhořčené vpadávání do řeči v půli věty, případně hned na jejím začátku s tím, že dotyčný ví nejlíp, co chci říct.
- zarputile významné mlčení „měla-bys-na-to-přijít-sama-jestli-máš-kousek-rozumu-citu-a-svědomí-v-těle“
- povýšeně blahosklonná shovívavost „já-vím-co-ty-ještě-dlouho-ne- / -ale-baví-mě-pozorovat-jak-se-k-tomu-pachtíš-přes-ty-tvoje-blbinky“
- ironicky k hovoru povzbuzující křečovitoveselost „já-vím-to-co-si-myslíš-že-nevím-a-strašně-se-těším-jak-se-budeš-tvářit-až-to-zjistíš- / -ale-napřed-tě-nechám-vyložit-karty-na-stůl-a-pak-tě-dorazím“
Po druhé recidivě:
- Když někdo mění svůj styl vyjadřování, aby se mi přizpůsobil, ba poupravuje i obsah podle toho, jak na co reaguju já. (Při podezření na tento jev s chutí testuju „snahu“ protistrany. Není nad to předvést např. v příštím mejlu otočku o devadesát až stoosmdesát stupňů. Chameleóna to nezaskočí, vždy a čemukoli se přizpůsobí. Zábavné, pokud to žaludek udrží.)
- Když mě někdo vyzve k rozhovoru „musíme si promluvit“ a pak se z toho vyvrbí situace, kdy zatímco jeden mluví, druhý to má pouze jako oddechový čas pro hledání co nejúdernějších formulací k vyjádření sama sebe, aniž by byť jen maličko naslouchal. (Dobré utnout i v tom případě, že člověk zjistí, že tím neochotným naslouchat je on sám.)
- Když mě někdo vyzve k rozhovoru „tak tohle mi vysvětli“, ale prakticky mě nepustí ke slovu, a i jen snaha otevřít pusu je špatně. (Jednou jsem takhle na „pohovoru“ u ředitele, kdy jsem byla opakovaně vyzývána, abych něco řekla, ale ani jednou se mi nepodařilo kvůli vypuknutí jeho řevu nic doříct a bylo špatně cokoli, co jsem řekla či navrhla, přemýšlela, jestli nemám zkusit říct „venku je krásně“. Spolehlivě by mi tam bylo krásně natošup a nadobro.)
- Když se předchozí vstřícná, k důvěrnému a důvěřivému hovoru vyzývající fáze komunikace ukáže být výborným zdrojem pro extrakci od kontextu oproštěných slovíček jako zbraně k použití ve vlastní prospěch a pro pozvednutí vlastního ega.
Po nezlomném opakování či v kombinaci s jinými případy:
- Když udělám vtip a dotyčný mě rozebere do mrtě, jaké chyby se kde ve mně nacházejí, jestliže dokážu říct či napsat tohle, byť v žertu, protože takovéhle žertování... - Zatímco když on sdělí něco, za co bych ruku do ohně dala (zvlášť po předchozím vyškolení), že to myslel smrtelně vážně, a co mě naprosto konsternuje bezohledností, nabubřelostí či odérem jiné krásné vlastnosti, vysvětlí mi, že to byl jen vtip, a že vzhledem k tomu, jaký prezentuji smysl pro humor by byl předpokládal, že to při mé inteligenci pochopím. Ale že se očividně mýlil.
- Když někomu sdělím, že o tom a o tom nechci mluvit a nepřeju si, aby se na to ptal. Odpověď: „Samozřejmě, že tvoje přání ctím, protože chápu...“ - a následuje rozbor toho, proč o čem nechci mluvit, co toho bývá příčinou (tak do pátého kolene mých předků) a rada, jak se toho zbavit.
- Když „jako“ vydrží se neptat. Poněvadž se neptá přímo na onu zapovězenou věc, jejíž zapovězení samozřejmě ctí. Vyslovuje pouze tu a tam doufání, že to, co si myslí, že mi teď leží v hlavě, se vyvíjí dobře. Či že se snad moc nemýlí, když tipuje, že se právě zabývám tím, co si on myslí. (Výmluvně pochopeníplný úsměv či tajemněspojenecké pomrknutí očkem nahradí v písemném styku laškovný smajlík.)
Pokud je tou zapovězenou věcí něco, co se týká jeho, vrátí se k ní ještě několikrát, aby mě vždy ujistil, že už je to naposledy, a že je to proto, že něco stran toho zapovězeného právě pochopil, něco právě uviděl jinak, atd., což mi prostě musí sdělit.
- Když někomu v souvislosti s něčím úplně jiným (třeba v souvislosti s diskusí o vodorovných a svislých čarách jako základech vyjádření všeho) sdělím, že šikmé čáry jsou podle mě neopomenutelné, protože například základem "A" jsou dvě čárky směřující šikmo vzhůru do spojení ve vrcholu a jen v půli přemostěné krátkou čárkou vodorovnou, načež on mi vysvětlí, že to nejsou čárky, nýbrž úsečky, že přemostění není vhodný termín, protože není exaktní a on si na exaktnost potrpí, navíc že jsem neuvedla rozpon čárek dole a jejich výšku, a že tedy není "A" jako "A", posléze nadnese krátké pojednání o typu písem a dopadu při jejich neuváženém použití na nevhodném místě, doplněné o vzpomínku, jak ten a ten (ta a ta) mu popisoval(a) "A" taky zcela jinak, ale nakonec dal(a) za pravdu jemu, a závěrem se zamyslí nad obecným sklonem k takovým povrchním popisům, jejichž smutný konec je neodvratný, kteréžto svoje poznání podpoří jedním až pěti dalšími příklady nedostatečného či chybného popisu písmena "A", s jednou až pěti týmiž, exaktnosti zapravdudávajícími pointami.
...a ani se ti nedivím...
OdpovědětVymazatNejhorší je, když s takovým člověkem komunikovat musíš (ať už je to šéf v práci, učitel ve škole nebo třeba tchyně...)
OdpovědětVymazatNebo maminka nebo... Taky bych mohla doplňovat. :-)))
OdpovědětVymazat"... výborným zdrojem pro extrakci od kontextu oproštěných slovíček jako zbraně k použití ve vlastní prospěch ..." - říkal jsem Ti, že všechno použiju pro sebe :-)
OdpovědětVymazatHu, asi tam mělo bejt "proti mně"... Jak jsi na tom s egem? Po přežití Stáda? :-)
OdpovědětVymazatego-centrik ... lepší běžet chvíli se stádem, než si nechat dupat stádo po zádech ...
OdpovědětVymazatTuším, že bez notné dávky sebestřednosti by 99 % blogů umřelo na podvýživu. :-)))
OdpovědětVymazatsám se sebou se každý potkává nejvíc. A autor by měl psát o tom, o čem něco ví ...
OdpovědětVymazatAsi jo. Chtěla jsem napsat, že ale spousta lidí nepíše, protože se sebou tolik nezabývá. A pak jsem se snažila vzpomnenout si na někoho, koho znám, a kdo se sebou nezabývá. Na nikoho jsem si nevzpomněla. I té mojí věřící kamarádce, strašně hodné, obětavé pro druhé a opravdu nezištné, dělám největší radost asi právě tím, že si spolu vykládáme o ní.... Nebo spíš ona vykládá...
OdpovědětVymazatNěkde jsem četl, že aby člověk platil za dobrého společníka, stačí mu znát v příslušném jazyce jen několik slov: "Nepovídej!", "No tohle!", "A co jsi dělal(a)?", "Aha, a co on(a) na to?", "Jak něco takového mohl říct/udělat!" ...
OdpovědětVymazatNa většinu známých by to stačilo, zrovna pro tuhle kamarádku ne. :-) S tou si fakt vykládáme. Stojí o povykládání si, ne jen o vykecání se.
OdpovědětVymazata někteří lidi nenudí, ani když mluví o sobě. Možná dokonce většina ....
OdpovědětVymazatPS: Ten upravený podtitulek, neboli motto blogu, je fajn... třeskutě pravdivej... :-)
OdpovědětVymazatMuhehe :-). Zdá se mi to, nebo v tom cítím jistého "ducha škodolibosti"? Připomnělo mi to jednu nedávnou diskusi někde jinde. Asi se taky promítla... jako živá... :-)))
OdpovědětVymazatTo motto - měla jsem ho i na starých stránkách, ale trochu jinde. Uteklo tím trochu mimo smyl to Rýpání, ale ať. Taky je mi tohle bližší. :-)
OdpovědětVymazattenhle problem me netrapi. Kdyz nekdo mluvi z cesty tak si staci vzit noviny a zacist se. Pokud to nestaci, tak vetsinou staci precedit pres zuby at neotravuje (plati na meho muze). Ale nepamatuji se, ze by me, krome meho muze, nekdo systematicky obtezoval.
OdpovědětVymazatmimózní poznámka"Když někdo mění svůj styl vyjadřování, aby se mi přizpůsobil, ba poupravuje i obsah podle toho, jak na co reaguju já."
OdpovědětVymazatTady bych asi rozlišoval dva případy. Ten první je vzor řiťolezec, který se chová popsaným způsobem. A druhý je chlap, kterého ženská tak dlouho zkouší, až prostě začne odpovídat "kompatibilní odpovědi", aby měl pokoj. Což v důsledku nakonec vypadá, že je buď řiťolezec nebo že nemá vlastní názor. (Jinak neříkám, že to nemůže být mezi pohlavími i opačně, ale ještě jsem to neviděl.)
Souhlasím. :-)
OdpovědětVymazat