Věci

Kudy doma chodím, cokoli dělám, kamkoli se podívám, narážím na spoustu věcí. Co obyvatel domu, to nějaké jeho věci. Kocoura nevyjímaje (jeho jsou VŠECHNY věci). Jeden každý si je střádáme s tím či oním zdůvodněním, a čím déle spolu žijeme, tím víc nastřádáno máme. Strašně moc věcí, v nichž jsem se už dávno přestala snažit orientovat, přestala jsem se je snažit ovládat. Jsou všude, tisíce drobností, nevyhoditelných, neukliditelných tak, aby nebyly. Občas se v rámci "úklidu" někam popřesouvají, ale neubývají. Postupně se zase roztáhnou do prostoru. Do prostoru lidského, který vytěsňují a přeměňují na prostor věcí. Zavalují, zahlcují. Rozežírá mě nezadržitelně narůstající hejno kobylek-věcí. Občas si přeju, abychom vyhořeli.

Bylo by to tak prosté - jednou počkat, až všichni odejdou či odjedou, domluvit si valník na odvoz a nosit a nosit... Jenže to neumím. I když vím, že tři čtvrtiny těch věcí by nikdo nepostrádal dýl, než prvních pár dní. Než by si všichni zvykli, že ty věci prostě nejsou. A oni by si zvykli. Akorát že by mi neodpustili. Když hlásám, že soukromé vlastnictví je i v rámci rodiny svaté...

Štve mě, že spoustu těch věcí jsem nastřádala já. Kvůli svému křečkovitému nutkání "nic nesmí chybět". (Nezameteno v kuchyni či dva dny suchý prádlo visící na šňůře mě nechává v klidu, vědomí, že jsem večer vytáhla poslední kilovku cukru ze zásob, mi leze do snů, a kdyby bylo otevřeno, nastartuju o půlnoci auto a jedu nakupovat.)

Štve mě, že je mi trapno vyhodit spoustu věcí jako darů od někoho. Nevím, proč je mi to trapno, když ten dotyčný třebas už ani nežije. Ale nedokážu to udělat. Vlastní rukou, vlastní hlavou...

Kolikrát jsem už už brala tu a tu porcelánovou nesmyslnost, oblepenou prachem a špínou z prstů, co ji věčně věkův přesouvají z jednoho místa na druhé, a přesto jsem ji do koše nedonesla. Protože přede mnou vždycky vyskočily oči toho, kdo mi ji - šťastný, že obdarovává, a klamaný tím, že moje rozpaky vypadají jako rozpaky z dojetí - daroval. Nejde vyhodit. Nejde zradit. Podvést.

Nebo nejde přiznat, že jsme pokrytci, když přijímáme a dojatě děkujeme...?

A pak se mi strašně uleví, když se jednou uprostřed nějaké živelné dětské hry ozve břinknutí a je vyřešeno. Není to na mně, to osud to tak chtěl. Nebreč, malej, maminka je vzorně mateřsky chápavá a shovívavá, zas tak moc se nestalo...

Živelná pohroma jako řešení něčeho, na co je člověk zbabělec. Takovej požár od kulovýho blesku by taky nebyl na mně. A ještě by mě všichni litovali, co za neštěstí mě potkalo. Teda nás. A já bych se upřímně klepala děsem z toho švunku, co jedním rázem obrátí člověku život vzhůru nohama, ale přitom bych se koukala, jak to hoří a plápolá, a čím víc by toho uplápolávalo a slehávalo do popela, tím víc by sílil ten klidnej, jasnej, úlevně nezbytnostpřijímající pocit, že už nic není a konečně je uklizeno.

Divný, o tomhle jsem psát vůbec nechtěla.

Chtěla jsem psát o tom, kolik z těch nastřádaných věcí má skutečnou cenu. Skutečnou, ne peněžní. Chtěla jsem napsat o tom, že někdo minulý by neměl být zhmotněn do nesmyslnosti, kterou bychom nejraději vyhodili. Neměli bychom ho mít před očima, jen když nevíme, kam tu blbost dát.

Nevzpomínám na lidi podle věcí od nich. Vzpomínám na ně podle situací, které se leckdy opakují a leckdy jako by na sebe navázaly i po letech, úplně jinde a jinak. Vzpomínám na ně podle útržků slov ponejprv nebo opakovaně od nich slyšených, podle vůní či pachů s nimi spojených...

Nedívám se na věci, abych si vzpomněla na člověka. Vzpomenu si na člověka, a pak si vzpomenu, že mám od něj nějakou věc. A cítím ji v ruce tak, jak jsem ji cítila, když jsem ji od něj dostala, i kdybych ji víckrát než tehdy poprvní už do ruky nevzala. Třeba jeden kamínek z jedné přehrady, nebo jeden špunt od litrovky vína. Popravdě, nevím, kde teď zrovna mám ten šutr a ten špunt. Je to jedno. Možná je už nikdy v tom chaosu jiných věcí nenajdu. Ale mám je. Neztratitelně.

Když jsem dostala ten kamínek, bylo to jen tak, mimochodem. Počítám, že darem se stal až v té chvíli, naprosto neplánovaně, jen tak, že byl po ruce (po kapse). Ale byla to dobrá chvíle. Už předtím. Tak dobrá, že jsem jako obvykle na to nebyla schopná nic moc říct, skoro ani se pohnout. Možná proto, že jsem nic neřekla, si ji budu pamatovat až do smrti. I když dárce to neví.

Dostala jsem pak ze stejných rukou za čas i cennější dar. Cennější ve smyslu, že dokonce koupený (což bylo u toho dotyčného docela něco...). Koupený speciálně pro mě.
Kdyby hořelo, nechala bych ho shořet. Tenhle dar, ač záměrný a plánovaný, už byl studený. V té chvíli, kdy jsem ho dostala, jsem najednou věděla, že je na rozloučenou. I když to řečeno nebylo. Byla to taková chvíle. Prázdná.

Vím to. Proč neoprašuju, proč neukládám, proč nelituju rozbitého. Proč neumím balit dárky. Proč neumím mít radost z dávání dárků, co se čekají. Proč neumím přijímat dárky, co se tušily.

Cenu mají věci, co přišly jen tak. Jakoby mimochodem. Co nemusely být, ale byly. Naráz, z té chvíle. Co nemusejí být a stejně budou. Protože když si vzpomenu na člověka, vybaví se mi právě ony věci, a žádné jiné.