Hierarchie stáda

Impuls: bos., Stádnění. (Omlouvám se, do perexu neumím nacpat klikací odkaz) - Směr: Kamsi jinam.

Stádo jako nestabilní stabilita souboru sil a hodnot jedinců. Vůdce, jeho oblíbenci, kteří jediní s ním smí stát u krmení, a ostatní, kteří vůdci jen uhýbají, jeho oblíbence raději ignorují a zuby i kopyty si přehodnocují či udržují stádní pozici i sebevědomí na níže postavených ostatních. Nejníže postavení, kteří tvoří stejně bídným hierarchickým údělem spojená párová spojenectví, v nichž se zdržují na okraji stáda. Postoupí-li jeden z páru výše, obvykle se zdánlivě nerozlučné spojenectví zanedlouho rozpadá.

Člověk hledající sílu, cítící se sám, nespokojený sám se sebou, hledá kolem sebe své „stádo“ – ne jako společnost, ale jako soubor jedinců, jejichž pomocí by si ověřil svou hodnotu, svou hierarchii.

Někdo hledá jen toho druhého do páru na okraji stáda, někdo hledá potřebný počet jedinců vhodných k odsunutí na žebříčku hierchie níž – lépe řečeno dělá vše pro to, aby lidi kolem sebe níž dostal. Aspoň ve svých očích. A někdo jiný hledá jedince stojící výše, jako důkaz toho, že mězi ně patří. Hledá a potřebuje jejich odezvu. Jejich přijetí. Hledá ty, co budou stát v jeho očích výše. Kam nedosáhne, tam se raděj nedívá, kam dosáhne, to si povýší.

Ale většinou se tahle hledání současně či střídavě kombinují.

Obdivujeme někoho a děláme vše pro to, abychom se jeho „dokonalosti“ – respektive jeho postu ve stádě přiblížili. Získali jeho přízeň jako důkaz naší ceny. A současně šlapeme po těch, z úrovně jejichž hlav se chceme odrazit výš.

V zamilování... Vidíme toho druhého jako lepšího, každého náznaku jeho kladu se chytáme a přisuzujeme mu velkou cenu, stejně jako i zřetelné zápory zlehčujeme a nacházíme důvody, proč je vidět nepodstatnými. Vidíme a chceme vidět toho druhého jako lepšího než je, než jsou jiní, než jsme my, neboť je-li on vysoko, jsme i my vysoko.

Zklame-li nás ten dotyčný a zamilovanost se dopadem z nepevnosti výšin roztříští napadrť, objevíme-li na svém „vůdci stáda“ vady, s nimiž se nemůžeme srovnat do té míry, že city se vytratí a zbydou jen pochybnosti o tom, jak jsme mohli s někým takovým... - pak nechceme už s ním být spojováni. Netoužíme si přiznat, že co bylo, to mělo svůj důvod v nás, a tak křičíme do světa, sami do sebe, že to byl jen omyl, náhodné šlápnutí vedle, zapříčiněné tím, že jsme toho druhého včas neprohlédli, protože on se přetvařoval a vlastně nám lhal... Máme silnou sebeobrannou tendenci odsunovat toho dotyčného ve svých očích na žebříčku pro změnu co nejníž. Čím níž on, tím výš my. Distancujeme se od všeho, i od poklesu našeho „vůdce“.

Pokud to byl on, kdo zavrhl nás, posunujeme ho ještě níž, abychom se nemuseli vyrovnávat s tím, že pro vůdce stáda jsme nebyli dost dobří. Abychom si mohli říct „Zavrhl mě proto, že jsem pro něj byl/a až moc vysoko...“

Jak málokdy umíme říct jednoduše „jsem jiný/á, on je jiný/á....“ A neléčit se žádným dokazováním si ničeho na Toplistech stáda...