Co kdo a pro koho

V nakopnutí jemně ostnitou poznámkou o psaní knih rozeběhly se mi myšlenky směrem nikoli uměleckým, leč spíše analytickým. Zatrachtilé vlohy zděděné po otci, takhle mi zkomplikovat včerejší plánované usínání s vidinou slávy, kterou podle všeho zřejmě budu muset odložit až na důchod.
Kdybychom postříleli všechny lidi, co někdy napsali, chtějí či alespoň jednou za život je napadlo napsat alespoň jednu knížku, asi by se Zeměkouli výrazně ulevilo od zátěže. A možná by to pro některé populace znamenalo tragické snížení průměrné porodnosti na hlavu, protože by tím přišly o drtivou většinu aktivních i potencionálních rodiček.

A v tom je ten nepoměr. Nepoměr toho, co kdo píše a co kdo čte. Kdo pro koho píše.

Co si pamatuju, tak od puberty se kolem mě vynořovaly zástupy vrstevnic, dobře a s chutí píšících. Od nejlepších k „ostatním“ seřazené gymnaziální slohy, příspěvky do školních časopisů, literární celorepubliková Maruška Kudeříková, Trapsavec... Kdeco takového, vždycky a bezpečně to bylo kořistí zástupkyň něžného, ale v tomhle případě hlavně vnímavého a k slovům od přírody tíhnoucího pohlaví.
A když se dneska podívám na pulty knihkupectví či odpovídajících oddělení hypermaketů, tak opomenu-li literaturu odbornou, ženské autorky silně převažují. Převažují rozlohou i výškou na sebe navrstvených knih, přebalovou pestrobarevností, ba mám obavu, že též počtem titulů v průměru vycházejících na jednu autorku...
Eště že to z hlubin věků zachraňují ctihodní klasici, pamatující Boženu Němcovou...

Jsem ženská. (To říkám jako úvod, nikoli jako překvapivé odhalení, za něž bych očekávala klaku a oslavné fanfáry.) Tedy jsem ženská. A přesto, když jdu do knihkupectví, sahám po autorech-mužích. Teprve včera večer jsme si s plnou tíží uvědomila ten fakt, že ke spisovatelkám-ženám pociťuju apriorní nedůvěru. A že jsem ji pociťovala už před začátkem éry, která se mimo jiné vyznačuje ohromujícím rozkvětem sortimentu Románů pro ženy. Není to nedůvěra ze strachu, že skončím u harlekýnky, tak slepá zas nejsem, abych sáhla místo do knížky do obličejů dvou kolorovaných milenců ověnčených srdíčky. Stran sahání v knihkupectví dávám přednost strohým designům. Ale stejně tu nedůvěru cítím, když na mě juká ženský jméno. Jakou? No, že to bude zase něco... - ženskýho.

Zvláštní. U chlapa mi je jedno, jestli má za hlavní postavu své knihy ženskou nebo chlapa. - I když četla jsem i pár „mužských“ knih, u nichž jsem se svíjela děsem z toho, jak se autor s ženstvím své hrdinky nevyrovnal, jak umělohmotně ten chlap ty ženský vidí... No nic. - Většinou ale dobrý. Chlap, když už píše, tak kouká na svoje postavy stejným filtrem (stejně dobře nebo stejně blbě, stejně syrově stručně nebo stejně zevrubně), ať je to postava ženská nebo mužská. Kdežto spisovatelky se většinou na ženských „betelně vyřádí“ (tj do nitra nejženštějšího), zatímco chlapy schematicky odfláknou. (Výjimkám budiž čest).
A navíc, když si vezmu do ruky knížku „naslepo“ a vyprávění jde tak nějak... jako odjinud, že nedumám, jestli to psal chlap nebo ženská, tak to psal chlap. Kdežto když si vezmu do ruky knížku a po pár prvních odstavcích pojmu podezření, že to psala ženská, tak to vždycky psala ženská. - Kruci, jak to, že to z toho tak trčí...?

Ženský píšou pro ženský. Chlapi pro všechny.

Podotýkám, že mi nevadí knížky, které základově stojí na jediné ženské hrdince (či uzavřené skupině ženských) nebo na jediném chlapovi (uzavřené skupině chlapů). Asi by bylo těžko do takovýho Motýlka nacpat odpovídající počet ekvivalentně propracovaných bab, že jo.
A podotýkám též, že mám dokonce dvě (!) oblíbené spisovatelky. Jednu z rané postpuberty (a bojím se k ní vrátit, abych si nezkazila sentimentálně vzrušující vzpomínky), druhou jsem se uvolila zařadit mezi své „muže“ nedávno. O té postpubertální si navíc nejsem jistá, jestli už neumřela, ale Božena Němcová to není, mladý pane... (nebo tam bylo "jasný pane?") - Jo, a pak ještě třetí, co jsem od ní ale četla jen jednu knížku, kterou mi kupodivu dala maminka, vlastnící mimořádný talent obdarovávat zcela blbými knihami (s odůvodněním například „Já sice mám radši literaturu víc na úrovni, ale říkala jsem si, že TOBĚ by se to mohlo líbit. Navíc když je to o koních...“ - Takhle jsem přišla ke své jediné Danielle Steellové, ehm...) No, ale tahle knížka, co jsem u ní zas po letech na konci i brečela, vypadala podle obálky na hodně temně červenou knihovnu, tak asi proto se maminka tenkrát spletla...
- Jsem zlá. Napíšu to jinak. Po žádné jiné maminkou darované knížce ani nevzdechnu (většina už v antikvariátu), ale tahle je za všechny, protože přišla právě ve vhodnou chvíli a tím, o čem a jak byla, mi řekla víc než sebevíc psychologických rozborů. I kdybych jen tu jedinou knížku od tebe dostala, tak moc díky, mami...

Huh. Jsem typicky žensky rozvláčná a typicky žensky odbíhám k poňuchňání se v osobních záležitostech. Zpět k tématu.

Prostě, je-li to v muzice, jev pohlavní přitažlivosti-nepřitažlivosti působí zcela tak, jak má. Ženská bude zpívat a budou ji poslouchat stejně tak ženský, co by chtěly umět zpívat jako ona a co je ona rozechvívá na pohlavím spřízněné tónině, jako i zástupy chlapů, uchvácených ryzostí a ženskostí jejího hlasového projevu. (Zjev, neoděv a pohyby zpěvačky pro zjednodušení vynechme.) Asi relikt z dob, kdy ženy svým králům a pánům zpěvem poskytovaly dle potřeby buď patřičné erotické naladění, nebo oázu pro válkami a vladařskými povinnostmi poničené nervy. Koneckonců, v některých kulturách dodnes patří k výchově ženy umění zpěvu a celkového ženského hlasového projevu... pro ucho manžela.

Naopak ženský písemný projev chlapům neříká většinou ani zbla. A některým ženským taky ne. Tedy pokud se nejedná o fázi akutní zamilovanosti, nýbrž pouze o to, jak co vidí a popisuje ženská. Hej, kde jsi, Šeherezádo! Nejpohádkovější ze tvých pohádek bude asi ta, že ti nějaký chlap vydržel naslouchat...

Kruci, dopracuju já už se k nějakýmu tomu závěru...? - No nic. Původně, vážení a milí, měl mít tenhle spot celkem dva odstavce.

A anketu. Tak tu vám sem teda - pozor změna - nešoupnu, páč mi vadí, že ji neumím šoupnout až za článek a furt mi leze na hlavní stránku k perexu. Přičemž si musím postěžovat, že ke článku lze vložit jen anketu maximálně do pěti položek a pouze jedinou, takže bych se stejně musela vzdát svého původního genderového záměru získat informace zvlášť od chlapů a zvlášť od ženských. Ach jo. Kdybyste někdo věděl, jak s tím šoupáním anket, tak poraďte a já ji pak sem dám. Na titulce ji nechci.

Ale upřímně, fakt mě zajímá, jak tu žensko-mužskou stránku autorství knih vnímáte vy. Pomněmež, že většina ženských autorek píše brak, z jehož nížin i Danielle Steelová vyčnívá jako Petřínská rozhledna z houští těch růžových keřů okolo, co si je pamatuju ze školního výletu. Prostě si, prosím, jen tak zkuste vybavit, jak se rozhodujete v knihkupectví či v knihovně při výběru toho, co si chcete odnést domů přečíst. A ťukněte. Dík.