I usadila se ona sousedka v kuchyni u stolu. I přikvačil zvědavej starší, cože to máme za návštěvu, tak jsem na stůl položila popelník, zaúkolovala staršího uvařením jednoho kafe a jednoho čaje a věnovala se sběru čehosi odkudsi, aby to kafe a čaj bylo kam na stole postavit.
"Karas," povídá od kuchyňské linky můj syn.
"Jo, to je ono!" zvolala nadšeně sousedka. A obrátila se ke mně. "Hele von je chytrej, to má po mamince..."
Jsem se teda nadmula pýchou. A pomlčela o tom, že jako bývalá, byť krátkodobá úča přírodopisu bych byla měla toho karase říct o půl vteřiny dřív než syn, leč absolutně jsem netušila.
"No jo, je dobrej. Taky furt čte a furt kouká na nějaký naučný filmy v televizi." Starší si něco pro sebe mrmlal a zalejval kafe. "Nebo to teď berete v přírodopisu?"
"Neberem." Servíroval s profesionální bravurou. "Jsem takhle strašně chytrej sám od sebe. Já totiž chodím do třídy s Karáskem."
Dřepěla jsem smíchy odpravená pod stůl ještě půl minuty poté, co povznesen nad babský žvásty odkráčel středem z kuchyně.
Pěkně děkuju! Teď dřepím já....8^)
OdpovědětVymazatKoukám, že sekundární dopady povinné školní docházky jsou nezanedbatelné.
OdpovědětVymazatKdyž se karas upraží na pánvi, až kosti chutnají jako čipsy, je vznikající. Pak mi ještě vyprávěl jeden rybář, že je doma rozemelou na jemno (mrcha je malá, ale kostí má nepříjemně mnoho) a dělají z toho karbenátky.
není co dodat než: :-))))))))))
OdpovědětVymazat