Dorazili i s kamarádem, zahalekali a v trojném šustotu oprašujícím mě pentlemi odříkali Hody hody doprovody, nechcem vejce malovaný, řádí tady ptačí chřípka, možná ji má vaše slípka. Tak jsem je ujistila, že jediná slípka v týhle chalupě jsem já, a podělila je vejci stoprocentně nekontaminovanými, nanejvýš tak kazícími zuby.
Pak - zatímco mladší vyndával z igelitky výtěžek obchůzky, co se před loupáním už rozhodně nebude muset naklepávat - sledovala jsem excitované kmitání staršího a tok jeho řeči. Podezíravě.
To stvoření téměř o hlavu větší než já, aktuálně se nacházející oběma nohama v plném proudu puberty, střídá poslední dobou pouze dva životní projevy. Buď absolutní apatii bez schopnosti vnímat, natož reagovat, z níž je-li přec jen násilím vytržen, podobá se medvědu s hnisající ranou po indiánském šípu, a nebo stav neutišitelné excitace, během něhož trhavými pohyby rukou nohou vybíjí energii v chaotickém klácení se po baráku bez cíle a směru, za stálého brblání, hučení, kvákání a kokrhání, nicméně vnímat cokoli zvenčí je nad jeho síly taky.
Ale co je moc, je moc.
"Kdes co pil?" ptám se.
"Hihih...Kde máme sáčky, já chci sáček, dejte mi sáček, jaktože tady není žádnej sáček, potřebuju sáček..."
Sáčky vyšustily na zem, asi tak půl skříňky.
"Na co sáček?"
"Na sůl. Dám si tam sůl, posolím si vejce, sním si vejce, moje vejce, dejte mi sáček..."
Dala jsem mu piksličku od vitamínů.
"Pocem, dejchni na mě."
"Hihih..." únik otočkou na obrtlíku, divže nenabral hlavou okno, kamarád o krok couvnul ke dveřím. Radši jsem pokus neopakovala.
"Mami, ty mi to zase zakážeš, protože mi to zakazuješ pořád, vždycky řekneš až příští rok a za rok řekneš až za rok, protože ještě nejsem zletilej ani částečně a kdyby se něco stalo, tak tě zavřou, ale moh bych zajet ještě do Města?"
Dumala jsem. Mám se na něj tady koukat a poslouchat ho, nebo ho nechat, ať si udělá ještě kolečko po svých spolužačkách a jiných favoritkách a ať se děje vůle páně... - No, jednou to přijít muselo, jinak je rozumnej a na sebe opatrnej až příliš, tak snad...
"No, vzhledem k tomu, že i zákonodárci už zvažovali tu částečnou zletilost, tak to risknu. Jeď."
"Jé, hurá, ty jsi hodná, ty jsi skvělá, ty jsi báječná..."
Stoprocentně někde něco pil, páč jsem dostala pusu, jen to mlasklo, a ještě k tomu před kamarádem.
Vytáhl kolo z průjezdu, slíbil, že nepojede po státní ("Nejsem blbej, to bude samej ožrala a policajti k tomu..."), a odfrčel.
Děj se vůle...
...
Malej chvilku nic, pak přišel za mnou a v zarputile významném mlčení dělal medvěda s hnisajícím indiánským šípem.
"Co je?" zeptala jsem se, ač jsem věděla. Ale zeptání se vyžadovala procedura.
Signál pro výbuch pláče. Tedy spíš hysterickýho záchvatu s obvyklým výstupem 'Trhám si žíly, jak mi celej svět ubližuje'.
"To není spravedlivý, jeho pustíš a mě nééé..."
Jo, chlapče, spravedlnost není vždycky rovnost...
"Ale on je už velkej. Když mu bylo tolik jako tobě, taky jsem ho nepustila. Na tom není nic nespravedlivýho. Až budeš velkej jako on..."
"Ale to bude až za pět let!"
"Pět let uteče jako nic. Pak tě taky pustím."
"Na to se můžu vyprdnout! Za pět let budu starej dědek!!!"
Uff... Uff...
A pak, zatímco manifest ukřivděnýho vzteku zasedl k Obušku z pytle ven a ládoval se po hrstech cukrovým ovocem a čokoládou, já řešila generační konflikt. Generační konflikt krystalizující v nahlížení relativity času.
Pamatuju si to. Ten pohled dopředu ze začátku trati. Tak daleko všechno ostatní bylo. Tak neskutečně daleko, že člověka bolely nohy a umíral jen při představě, že by tam kamsi měl taky dojít - Což tam, třebas i jen do půlky... Na desáté míli byli dvanáctiletí velcí a čtrnáctiletí starci. Třicetiletí už jenom čekali na hrob. Rok měl délku věčnosti...
Za pět let bude starej dědek.
Doufám, že si to pamatuju dobře. Že rodiče byli z vnímání plynutí času jaksi... Vyjmutí...
17. 4. 2006
Generační problém
Mě si moji kluci nechali naposledy. (Asi proto, že když vyráželi na okruh vyzbrojení spleteným proutím a igelitkama, ještě jsem sladce spala.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Veselá velikonoční domácnost, tak to má vypadat. Gratuluji! 8^)
OdpovědětVymazatNespravedlnost času a věku, jsem si plnými a hlavně hlasitými doušky vychutnával ve chvíli, kdy jsem se chtěl dívat večer na televizi. Ukrutné křivdy se střídaly s bitkami se starším bratrem, jelikož on mohl, já ne. Byl to srab a sprostý prospěchář, protože kdyby byl co k čemu, tak by se mnou držel basu a dělal "všechny ty pubertální věci" až ve chvíli, kdy je budu moci dělat s ním. To já bych určitě počkal!....8^) Muka nejhorší - Ein Kessel Buntes (nebo jak se to píše...), já slyším přes dveře jednoznačně nejhodnotnější zábavní program světa a nemůžu se dívat. Donebevolající nespravedlnost! ...a proto se připojuji do obrovské fronty žadatelů o zrušení relativity času...8^)
ja jsem se nesmela divat pred triceti peti lety na Angeliku. Probrecela jsem celou noc zousfalstvim.
OdpovědětVymazatJinak Velikonoce mam v poho, chlapi toho moc domu nenanosi anikam nechodi :o) Radeji sedi doma a hraji na pocitaci :o) Jako vzdycky.
a co je na angelike zavadne? vsak je to telenovela pre decka
OdpovědětVymazatMa:pro moje rodice to bylo nebezpecne mravni ohrozeni meho vyvoje :o) Zejmena tatinek chtel mit dcerunku jak z lilie kvet a doufal ze me zakazy uchrani :o)
OdpovědětVymazatNějak si nemůžu vybavit žádnou takovou křivdu. Sourozenci byli věkově tak daleko, že jako konkurence vůbec nepřicházeli v úvahu. A rodičovský zákazy... Asi byly, matně si uvědomuju, že občas jsem se kvůli něčemu vztekla, ale zas tak moc mě to nebralo. Když jsem nesměla to nebo ono, zalezla jsem si do svýho pokojíčku a hrála si se svým stádem papírových koní (vlastnoručně nakreslených, vybarvených, vystříhaných), četla nebo psala (případně pod peřinou), nebo si jen tak představovala, znova a znova propracovávala a prožívala příběhy v kůži i duši postav zcela imaginárních.
OdpovědětVymazatNa tenhle svět byl každej zákaz krátkej. :-)
Hezky řečeno a poslední větou hodně umocněno...8^) Když jsem trochu vyrostl, tak jsem si vydupal "cochcárnu". Místnost, kde jsem si mohl a dělal, co chci. Na konci pavlače místo suchého záchodu. Neuvěřitelná a možná doteď nepřekonaná svoboda...
OdpovědětVymazatRu: ono me to moc pred mravni zkazou neuchranilo:o) Zejmena pred tou v moji fantazii! Pekne jsem se zabarikadovala uvnitr jak pises v Mimikrach.
OdpovědětVymazatRulisoMoc krásně napsané, ten závěr mi vehnal slzy do očí.
OdpovědětVymazatPamatuju si, jak jsem čekala, až mi bude 12 a budu moct sedět v autě vepředu.
Moje sestra je o rok mladší a vždycky mohla všechno, co jsem mohla já. Pamatuju si, že mi to hrozně vadilo, protože já jsem musela čekat o rok dýl...
(7) O mravní zkáze ve vlastní fantazii mi ani nemluv. :-)))
OdpovědětVymazat(6) Jo, to je svoboda. časem jsem se ji naučila i bez potřeby oddělené místnosti. :-)
(8) Jo, u nás je to přesně tak. Mladší se vzteká, že nemůže všechno jako starší, starší se vzteká, že mladší může (či má) všechno o něco dřív, než mohl (či měl) on. :-)
OdpovědětVymazatNěkdy je to na mrtvicu, najít optimální míru ne-spravedlnosti. :-)
od sourozenců mám velký časový odstup, takže tam žádné křivdy nezažity.
OdpovědětVymazatale když jsem býval na prázdninách u babičky s o 6 starší sestřenicí a o 5 mladším bratrancem, tak nespravedlnost do nebe volala - sestřenka směla o tolik víc než já a bratránek zas měl povolené skoro tolik, co já !!!
Z jedné strany rodiny jsem byla sestřenice nejmladší, ale s těmi jsem se nestýkala, z druhé strany rodiny sestřenice ze všech nejstarší. Lehká rivalita jen s tou o rok mladší, ale ta dána tím, že ona byla celkově jaksi "lepší" (v očích babičky), jinak jsme si byly spíš jako nejlepší kamarádky. Takže - ani ten rok rozdílu jsme nějak nevnímaly, vykořisťovala jsem ji já, a to mytím nádobí, i když na ní byla řada na utírání. Ale to měla za to, že byla oficiálně za pracovitější a pečlivější a vůbec pro mě příkladnější. .-)))
OdpovědětVymazatJeště po dvacítce jsme spolu jezdily na hory na lyže, a pod., v oboustranném potěšení a už bez vykořisťování. :-)
jo jo, když nad tím tak přemýšlím, tak pro mně zrovna ti dva byli skoro víc sourozenci, než moje sestra
OdpovědětVymazatale my jsme brali mytí nádobí za lepší práci, než utírání ...
Drbat připečenou a přischlou mastnotu ze všech ohybů a záhybů... :-(
OdpovědětVymazatUtírání je podstatně šetrnější k ručičkám a navíc se dalo odfláknout, aniž by na to kdo (pozdějc) přišel, stačilo rychle uklízet do kredence. :-)))
no právě, utřeno - neutřeno, stejně uschne. Koho by bavila taková zbytečná práce :-)
OdpovědětVymazatRu, můj dušený smích pobavil celou počítačovou učebnu, super! Ten medvěd s hnisajícím indiánským šípem...lahůdka!:-)A udělala jsi dobře, taky to má hoch těžký, vydržet sám se sebou...:-) A malej z toho vyroste..:-)
OdpovědětVymazat(15) Mně nebavila ani ta nezbytečná. :-))
OdpovědětVymazat(16) Dík. :-) Dopadlo to dobře, malýho jsme si usmířila uvolněním křesílka před počítačem a puberťák se vrátil ve standartním a nepoškozeném stavu, (sic) o půl sedmé večer, zblajzl třináct knedlíků s dvojitou porcí omáčky a masa a byl úplně nejhodnější. :-)
Možná, že puberťáci dospějí v okamžiku, kdy se jim začne věřit...(?)
OdpovědětVymazatPočkej za chvíli si budeš stěžovat, že už jsou moc velký.
OdpovědětVymazatMyslím, že nebudu. :-)
OdpovědětVymazat(18) Nebo kdy si uvědomí, že se jim věří? Nesouvisí to s přenesením zodpovědnosti za ně na ně samý, s tíží zodpovědnosti, kterou si oni uvědomí? Za ně, za tu důvěru?
OdpovědětVymazatNevím. Možná jsem naivní. Ale takhle jsem to kdysi cítila já. To, že mi otec věřil (i když se klepal strachy, ale nechal tu zodpovědnost na mně), bylo daleko těžší pro vyvádění blbostí, než cokoli jinýho.
[21]> Svatá pravda... jestli teda já mám co vyprávět o dospělosti ;-)
OdpovědětVymazat21: myslím, že tak. že zodpovědný dokáže být jen ten, komu se věří.
OdpovědětVymazatnevim co rozumite pod slovem verit:o) Proc verit,vira je prilis velke brime, staci ze dostanete od rodicu podminenou svobodu (porad jste jeste zavisli) a nesete si za ni vlastni zodpovednost. Clovek se musi naucit zit i bez viry ostatnich. Nezavisle. Teprve pak muze byt svobodny.
OdpovědětVymazatradka 24: svobodu má člověk od přírody - a zodpovědný může být jen vůči někomu (rodičům, dětem ...) nebo něčemu (vyšší moci, vyššímu principu ...)... možná jsem měl napsat spíš důvěřuje, než věří ...
OdpovědětVymazatJá myslím že je to postupné překlápění.
OdpovědětVymazatS vhodným načasováním.
Nejdřív děti musí poslouchat.
Pak dostanou víc svobody a zdůrazníme jim že jim věříme.
Je to v té době takový výměnný obchod:
Svoboda výměnou za nezklamání důvěry.
To v té době chápou.
K zodpovídání se sám sobě je ještě další kus čeká...
Jo. To "věří" jsem spustila já. Myšleno jako důvěřuje. Ale myslím, že snad by se mi tentokrát dala odpustit nepřesnost slovní, v souvislosti, kdy asi málokoho napadne, že se ke mně otec obracel s vírou svatou. :-)
OdpovědětVymazat(26) Asi taky tak ňák jo. :-)
OdpovědětVymazat(Odpovídám zpožděně, páč v práci jsem nějak ztrácela přehled, s blogem shozeným na lištu a přebíhajíc od činnosti nepravé k pravé a zpět. :-)
I to duverovani mi prijde svazujici (viru svatou jsem samozrejme nemela na mysli) dospivajici lide ucici se samostatnosti by se meli postupne zodpovidat sami sobe. nezavisle na duvere rodicu. Protoze co pak kdyz duveru zklamou? (prijdou pozde, ozerou se, utrati penize, dostanou spatnou znamku) co udelaji rodice, kteri byli zklamani? Jak budou postupovat vuci detem ktere zklamaly jejich duveru? Neverit jim? Jak dlouho? Navzdy? to jsou vsechno prilis velka slova, ubijejici, tezka jako olovo.
OdpovědětVymazatAle, Radko, to jsou slova těžká jako olovo pro ty děti. Ale doufám, že ty to tu nečtou. :-)
OdpovědětVymazatMyslím, že když si tady o tom jen povídáme, dají se použít.
Mimochodem, nepamatuju si, že by mě otec byl odepsal, i když jsem zklamala, či ten pocit (z provinilosti) měla. Vždycky jsem dostala další "šanci". :-)
Navíc, pokud to slovo tady jaksi dohodou použijem, není to proto, že bychom (jakožto rodiče, eventutelně:) to podmiňovali tím (či byli přesvědčení), že děti tu naši důvěru nezklamou. Spíš jde o to, aby ji ony cítily. Má jim pomoct, je to prostředek, ne cíl.
A... Děti zklamou ještě mockrát, i pak (a možná právě proto:), až se budou zodpovídat opravdu jen samy sobě. :-)
bohuzel, ja jsem tomu verila jako dite. Ze je to navzdy. Bylo by to legracni kdyby to nebylo tak smutne.
OdpovědětVymazatru: ted v diskusich vidim jak strasne pitoma jsem byla jako dite. Uplny blbecek.
OdpovědětVymazatTo asi nebude o pitomosti. Spíš o vážnosti (v jádru), bralas věci vážně a bereš - vážně a zodpovědně. U sebe - a tedy i u druhých. Posíleno zřejmě tím, co jsi popisovala o doma, jak tě opečovávali a zabetonovávali do řádu, ještě víc zatěžovali vším, co na tebe nakládali.
OdpovědětVymazatU mě to bylo naopak. Doma chaos, máti neschopná vyjít sama se sebou, natož urovnávat někoho dalšího, sice jí bylo "plno", ale když jsem jí "utekla" (fyzicky i vztahově, citově), vlastně se nic moc nedělo. Otec sice na jednu stranu přísný, velmi morální (až moralistický), ale taky spravedlivý a velmi... Chce se mi napsat moudrý, ale nevím, možná si ho jen glorifikuju. Tak spíš citlivý. Sice mě směroval a občas praštil ukazatelem přes hlavu, aby mě dostal aspoň jednou nohou na zem, ale věděl přesně, jaká jsem a jak funguju, takže taky přesně věděl, kdy už víc netlačit a nechat mě být, aby nevyvolal pravý opak. Živelnost bylať jméno mé, a když plavat, tak rovnou prostředkem proudu. Otec občas jen přihlížel a šedivěl, nachystán na rozdejchávání utonulých. :-)
Proto nemám zafixováno v tomhle směru nějaké tíživo. Rodičovská autorita pro mě nebyla zeď, jen hraniční body, pevný výstražný značky v mý zmatečně bublavý živelnosti. Značky pro návrat. :-)
Panebože, čím jsem starší, tím víc vidím, jaká dřina (a na nervy) se mnou musela bejt, tím častějc před tehdejším výkonem mýho otce smekám...
ted si uvedomuju, ze ja jsem vlastne ty mlade suverenni sestnacky, ktere se do vseho pustili po hlave a vsechno hned zkusili hrozne obdivovala. Moje nejvetsi touha z te doby (pamatuju si to dodnes) bylo stat se lehkou zenou :o)
OdpovědětVymazatTak - vrhala jsem se do lecčeho po hlavě, ale se suverenitou (sebevědomí) to teda moc co dělat nemělo. :-))) Spíš právě naopak. :-) (Asi i proto jsem třebas do sexu nešla dost dlouho. Ve skutečnosti jsem se šíleně bála. Všeho. Všech. Akorát jsem proti tomu bojovala útokem.:-)
OdpovědětVymazatAle po letech jsem zjistila, že okolí mi to jako suverenitu dost žralo. :-)