Spadla jsem do mlýnku :-)

"Tak jaký to tam bylo? První den?"

Včera ani dlouho po půlnoci nešlo usnout, po páté ráno už nešlo dospat.

V sedm deset jsem poprvní řekla "Dobrý den", o půl jedenácté jsem definitivně ztratila přehled, ve kterých třídách jsem už byla a do kterých teprve půjdu, tím spíš, že do každé již navštívené jsem došla po obejití téměř celé školy, některými místy i několikrát.
Ve dvanáct jsem si uvědomila, že oběd bych s chutí vyměnila za litr vody, páč celý dopoledne mi do každý myšlenky na pitnou vodu vždycky tak pravidelně zazvonilo či někdo něco chtěl, že na napití nakonec vůbec nedošlo.
Ve čtvrt na jednu jsem usoudila, že výše zmiňovaná výměna by byla chyba, protože tak výborně jako tady zatím na žádné jiné škole nevařili.
Ve třičtvrtě na jednu jsem se odevzdaně smířila s tím, že bych byla jediný učitel potupně běhající si před školu zapálit, a tudíž jsem to zavrhla tak rychle, jak rychle by asi čekalo zavržení mne, kdybych se k takovéto činnosti na dosah učňovských očí snížila.
V půl druhé jsem pochopila, že budu-li chtít ve škole taky udělat něco příprav či oprav či jiné učitelské a administrativní práce, musím si najít nějaké klidnější místo, než sborovnu, v níž mi kolem stolu neustále někdo prochází a něco na mě mluví. Začala jsem dumat, jak vypadají zdejší záchodová prkénka a poklopy, zdali by tam bylo lepší sedět a psát na klíně a nebo dřepět a psát na poklopu.
Ve tři odpoledne, zaklapnuvši třídnici a zavelivši "Sbalte si, za pět minut zvoní", jsem měla pocit, že už tam učím od září, a od září bez jedinýho zamhouření oka.

Kolegové? Asi dobrý, zaplaťbůh, není to babinec, atmosféra je podstatně méně dramatická než kdekoli, kde jsem zatím byla jinde. I ty baby vypadají o fous míň učitelsky než na základce.

Děti? Ehm...
Pamatuju si pár tváří, pár jmen. Zatím kapku nejistě osahávám nohama zem, kam se může šlápnout, jaká je kde nosnost. Jejich. Protože rozptyl je od debat, kdeže to má paní učitelka tu díru (téma hodiny: Odpady a jejich likvidace, třída čtyřiadvaceti opravářů a zedníků), přes povzdych - "A to už nás nebude mít pan učitel X.? Jé, to je škoda, on byl tak hezkej..." (Matematika, třída čtrnácti kuchařek) - až po kapitulaci (tatáž třída) - "Já tomu teda vůbec nerozumím, ach jo, zlatej pan učitel X."...
Po onom upřímně zoufalém výroku jsem se jala vysvětlovat procenta znovu od začátku (už je berou druhej tejden), znovu malovala jakési pofidérní částečně šrafované kruhy a popisovala na nich, co je sto procent a co je x procent... Abych se nakonec dozvěděla, že "Já tomu stejně rozumět nebudu, páč já neumím násobit." - Natož dělit, hm... - Do toho jeden poloslepec a jeden, co neumí česky, zatímco já ne vietnamsky.

Jojo, náramně se mi nýčko hodí ten trénink trpělivosti a prostologiky, co jsem absolvovala při lámání svého dyslekticko-dysgrafického mladšího dítěte přes prvouku a matematiku.

Ale jsou milí. Vážně. I ti sígři, i ti mimoni absolutní. A ti, co jim pánbůh nadělil (možná jen z našeho pohledu) nejmíň, jsou od srdíček nejmilejší.