Po čichu II.

Dva lidi si prý musí navzájem vonět, aby k sobě mohli začít cítit něco víc. Hlavně chlap tý ženský. Prý.

Prý. Může být. Vím, že jsou lidi, ze kterých nemám při prvním setkání žádný čichový vjem. Nebo vjem parfému či deodorantu. Někdy příjemný, častěji nepříjemný - umělohmotný. Z jiných cítím pach jejich těla, nikoli nemytýho, prostě jejich něčím zvláštní pach. Někdy příjemný, někdy nepříjemný.

Ale neřídím se tím. Vím, že se to může změnit.

Nos je prý nejpřizpůsobivější orgán. Jestli, tak potom mozek, skrze nějž se pachy přepisujou na příjemný či nepříjemný, je orgán nejošidnější. Nejpodplatitelnější, nejoblbnutelnější k nasazení růžových brýlí, a současně nejrigidnější v paměti rozbitých skel.

Stalo se a někdo mi napoprvní nevoněl. Ani trochu. Přesto se to časem změnilo. Když mozek opakovaně dostával informace jemu vyhovující a ukládal je do archívu podvědomí ve vazbě s pachem.
Ale stalo se i naopak.

Stává se mi, že cítím změnu i bez vazby na informace. Cítím pach, který nebyl. Nevím proč, ale vím, že něco není v pořádku. Něco tam uvnitř toho druhého. Ten pach to říká. Pak to často řekne i ten dotyčný sám. Nebo někdo jiný, kdo o něm ví víc, či kdo se dozvěděl ještě od někoho jinýho...

Když uvnitř není něco v pořádku, pach těla to řekne. Nemoc. Stáří. Nebo stres.

Zvířata a malý děti se takovým lidem vyhýbají. Nechtějí se jich dotýkat. Nechat se jimi dotýkat. Někdy se tomu brání i agresivitou.
Dospělí řeknou, že ten člověk je divně cítit. Že smrdí.
Pokud si všimnou. Protože u ne starých a ne očividně nemocných si většinou nemají důvod všimnout.

Poznám ho často i přes clonu parfémů a deodorantů. I přes úsměvy, přes dokonale zvládnutý tón hlasu. Ten pach. Ostře čpavý, čpavě zatuchlý. Pach nepřiměřené reakce těla, přetlaku, hnisavého městnání. Potlačovaného nezvládání. Pach stresu. Děsivý pach.

Někdy vejdu někam do místnosti, ba i do místnosti, kterou někdo jen prošel a zas ji opustil, a poznám ho. Ulpí ve vzduchu, na stěnách... Někdy je tak všímprolínající, že to vím, ještě než toho dotyčného uvidím, uslyším. Nejen u člověka blízkého. Poznala jsem ho spolehlivě na některých kolegyních z práce, ještě než se přiznaly, že se to nebo támhleto děje, poznala jsem podle něj na jednom ze svých šéfů, že mu tečou nervy, ještě než se ke mně obrátil a začal řvát. Na setřičce v nemocnici, přestože neřvala. Na sousedovi, kdysi, tichém a mírném. Na kamarádovi, co se ještě o něco víc kdysi přišel rozloučit, než se oběsil. Jenže tehdy jsem ještě nevěděla, co to je. Tak jsem jen trochu nesvá z toho divnýho pocitu a pachu z něj poděkovala za návštěvu v devět večer a nepochopila, že to bylo rozloučení. Až druhej den jsme zjistili, že nás obešel všechny. Nikdo nepochopil.

Poznám ho i na sobě. Ten pach, co vyskočí, ačkoli se člověk vůbec nepotí. Ani mýdlo ho nesmyje. Pach, co sevře a zaškrtí krk vtíravostí zvedající žaludek odporem, nezahlušitelným sdělením, že uvnitř už zaškrceno je. Ať chci nebo nechci.
Nenávidím ho.

Mozku, viním tě a odsuzuji, přímo a veřejně: Jsi vinen. Jsi vinen ve všech bodech obžaloby. Za to, co cítíme, i za to, čím jsme cítit.