Na dálku v nedosahu člověk spřádá představy, co a kde a jak asi tam na druhé straně, dotazy vzkazy jako sáhnutí, ptát se a slyšet a být ptán a moct odpovídat... Po písmenkách, po hlase ze záhrobí telefonních linek chytá čísi úlomky, úlomky, co řežou odštípnutím neposlatelného, nenapsalo se, neřeklo se, nevešlo... Ale nevadí to, nezklamává, mostu se taky neptáme, jestli má druhý břeh, není potřeba dovolávat se nepochybnosti... - Žiješ, dýcháš, díky za to, jen tohle stačí mít, a nikam se nic neztratí, nastřádáno uchováno až na dosah, až na deset centimetrů od tváře, až pak bude pravý čas, společný, říct něco, co se má říkat ne protože, ale jen tak, bez přemýšlení, bez hledání jak a jestli správně... Až pak...
A pak, deset centimetrů od tváře, bez přemýšlení jak a jestli, se nezeptá nikdo na nic.
V pravidelnosti dechu.
A nebo ani neřekne.
Nevadí to. Nechybí.
Není potřeba. Dovolávat se.
15. 5. 2006
Důvěra je když
...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Ach ano, i tak se z toho dá vybruslit.
OdpovědětVymazatAch jo...já se ptám.Až moc.
OdpovědětVymazatA já jsem zjistil, že se ptám málo i na dálku, respektive neptám se na to, na co bych měl. Jenže to člověk většinou zjistí až po. Napsalas to trefně, zvlášť ten most, to sedí, ale to nemusím říkat - není potřeba dovolávat se nepochybnosti...8^) Asi si obvykle na delší vzdálenost ověřujeme, že dotazovaný ještě dýchá, což, jak píšeš, poznáme na deset centimetrů a uklidní nás to natolik, že stačí vědět jen desetinu...
OdpovědětVymazatano,byva to tak - nekdy.
OdpovědětVymazatVedu nekolik vztahu na dalku.
Deti: rozhovor se blizi spise vyslechu. Ja se ptam a deti odpovidaji. Casem se naucili urcitemu schematu a tak me predbehnou abych se nemusela vyptavat. Jsem jim vdecna. Co jim mam rict ja? Deti drzte se, myslim na vas, mam vas rada, bojujte a nevzdavejte se.
Pak prijdou,drzime se chvilema kolem ramen a ja jim varim a peru. Neumim jinak dat najevo svoji lasku. Jenom varenim a pranim.
Ja a manzel: Volame a ujistujeme se ze je vsechno dobre. Vykladame si beh dne a co kdo zazil. Veci ktere bychmo si normalne nikdy nerekli. Pak mlcime a kratky dotaz. Mas jeste neco? Ne! Tak pozdrav deti. On moje u nej a ja jeho u me.
Kazde setkani zacina i konci podobne. lahev vina a plan prace: Co je udelano a co se udelat jeste musi. Pak se to realizuje. A pripravujem plan pro pristi setkani.
Rodice: Jak se mate, vsechno dobry? jste zdravi? Nepotrebujete neco. Odpoved stejna. Vsechno dobry, jsme zdravi nepotrebujeme nic. Jsi hodna ze jsi zavolala.
Pak prijedu a mluvim o sobe. A oni pozorne a se stastnyma ocima naslouchaji. Pak mluvim o detech a naslouchaji jeste nadseneji. Pak chci vedet neco ja o nich. A posloucham o nemocech. Vypijeme kavu, s dojetim se obejmeme a rozejdeme se.
Trochu mě mate ten název. Důvěra u mě není, když ani nemusím nic říkat, ale naopak - když můžu bez obav říct...
OdpovědětVymazatCítím v tvém textu trochu smutek + optimismus z vědomí blízkosti + víru, že ten druhý také ví = porozumění dvou lidí. To pak skutečně není třeba nic říkat. A pokud jsou si skutečně blízcí, tak je možné vsadit i na to "až pak..."
Kornel: ano, právě a jen tehdy, když můžeš bez obav říct. Neboť důvěra je jen v ochotě věřit. I když věřit neznamená být si jist.
OdpovědětVymazat(1) + (6) - Vlastní norma přenesená do pohledu na článek, který je o trochu jiném úhlu pohledu.
OdpovědětVymazat(5) Asi takhle: Napřed je to říkání. Zjištění, že lze říkat a nemuset přemýšlet, jestli a jak to ten druhý přijme, důvěra, v porozumění, ve schopnost přijmout i neporozuměné nebo odlišné. Důvěra v to, že se mi říká. Zjištění, že i když jsem já neporozuměl(a) nebo něco vidím jinak, nebolí to, nezneklidňuje, neznejisťuje. Není ani z jedné strany cítěno jako ohrožení.
A pak teprve může být to, o čem je článek.
Ověřila jsem si víckrát, že nejvíc se lidi upínají na mluvení a sdělování si, na slyšení od druhého a sdělování sama sebe, když cítí potřebu tím něco překlenout.
Když není třeba, bývá to tak, jak napsal Jirka* v poslední větě ve (3).
[7] sobě neutečeš
OdpovědětVymazat