Je tlaková níž...

...a barometr padá hladina hlava tlak – či nějak tak to zpíval ten bývalý hudební kritik, co se rozhodl popřít tvrzení, že kdo neumí hrát ani zpívat, dělá hudebního kritika. Aspoň doufám, že jsem si to nepřetextovala. Já jak mám tu hlavu na hovno, tak i texty písniček se mi snáz a rychlejc doveršovávají, než vybavujou z paměti...

(Nevíte někdo, jestli se před „než“ v souvětí souřadném dělá čárka? Je tohle souvětí souřadné, nebo jen několikanásobný přísudek? Taky si už nemůžu vzpomenout... To jsou věci...)

Tlaková níže ve Včelích medvídkách prý seděla na komíně. Pamatuju si, že když jsem ještě byla městská, sedávala tlaková níže na drátech, na té nedotkaně řídké, a přece fascinující síti vedení trolejbusů a tramvají, záchranná síť, co držela šeď nebe před pádem do ulic, aby to lidi v nich nazamáčklo. A pak se ta šeď o ty dráty prořízla a pršelo...

Dneska nepršelo. Asi že tady v městě, kde není ani pořádná křižovatka se semaforama, nejsou ani dráty, o který by se níž mohla proříznout. Tak jsem seděla kolem poledne v parku na lavičce a čekala na synka, až skončí pohovor s paní psycholožkou, a dumala, jestli to stihnu otočit do práce na oběd, nebo ne. Jestli to má cenu, s tlakovou níží v hladině hlava tlak žaludek.

Kdyby pršelo, šla bych na oběd. Nepršelo. Seděla jsem na lavičce a koukala na lidi. Na nebe, co je bez drátů vlastně všude, možná proto ta šeď není tak těžká, neodříznutá nehrozí zavalením...

A pak šla kolem maminka s dítkem. Ani pomalu, ani rychle, tak akorát, aby krok vycházel oběma, po schodech, po písku cesty, po schodech... Povídali si. A chlapeček měl v té druhé ruce, kterou se nedržel maminky, bílou krysu. Gumovou, teda. V životní velikosti. Zamyšleně jí kousal koneček ocasu. V šedi nebe zářivě bílá krysa se hlavou dolů poklidně pohupovala sem a tam do rytmu chůze a tvářila se stejně spokojeně jako ti dva.

Co jsem z toho vlastně chtěla vyvodit za závěr... Nevím. Mám hlavu na hovno a už si to nepamatuju. Tak asi jen to, že občas není špatný vyprdnout se na oběd, když ho žaludek nepotřebuje, a zůstat sedět v parku. Třeba člověk uvidí bílou krysu. Nakažlivě spokojenou.