A ono se to najednou docela samo řadí pod sebe:
- Vyhýbání se psaní o někom, o něčem
- Strach, jestli to, co napíšu ze sebe a o sobě, nebude hůl do ruky. Kolik takových holí jsem nabídla, krom těch, o nichž už vím a s nimiž jsem schopná počítat? Kolik jich tiše nastřádáno čeká, až se budou hodit?
- Nechuť psát o něčem, co bych sice uměla popsat tak, že by čtenářky slzely dojetím a čtenáři pnutím ve slabinách a lítostí nad časem vyplýtvaným intimním angažováním se jinde než u mé maličkosti (hééj, nebijte mě, miluju nadsázky jako lék na příliš vážné předchozí odstavce:-), ale čeho hodnotu bych tím zdevalvovala.
- Zjištění, že to, co jsem v návalu emocionálního výbuchu vychrlila do písmenek, je sice úžasný, ale má to spoustu trhlin. Že pár chvil po napsání už se to tak ňák... Nejeví... - Stojím si za tím, za každou větou, nebo nestojím?
- Nejistota, jestli to, co problesklo hlavou jako „To ono“ v nějaké ohromující, ale letmé chvíli, přerušené málo časem na zachycení, se stihlo „dotisknout“. Takové, jaké to má (mělo) být. Nejistota, jestli dopisováním mimo daný čas a pocit jsem já tam, kde mám být, nebo jen chytám jakoukoli záminku, aby byl článeček.
- Přistižení se na hranici kalkulu.
- Odkládání psaní, čekání, až se ten skutečný, správný pocit a jistota v něm vrátí, jestli se vrátí... Protože když něco chybí, nemá cenu dopisovat, nebylo by ukončeno, nutilo by to vracet se k tomu, obracet to zleva zprava a hledat, hrabat se furt dokola v jedněch s...
- Místní rozhlas, tádatadá, tádatadá, tatátatátatá, co z ampliónu zrovna před naším barákem spustí zrovna v tom okamžiku, kdy užuž jsem konečně tam, kde pro psaní potřebuju bejt, a zrovna natahuju prsty do kláves... - Městský úřad v X. oznamuje, že dne toho onoho...
....
Městský úřad zahřímal z rozhlasu tentokrát přesně ve správný čas. V přerušení koukám na právě napsaný.
Otázka by asi neměla znít „Co mě omezuje“, ale „Čím se omezuju při psaní na blog...“
A nebo si můžu dát otázku - „Co mi pomáhá při psaní na blog?“
A krom čtenářů komentujících i tichých, krom radosti z komunikace, mi vyjde:
- Překvapivá síla toho, když si článek po sobě přečtu a čtu ho ráda a pořád vím, že si za ním stojím.
- Dík tomu úžasnej pocit ze zjištění, že první dvě omezení z předchozího seznamu jsou vlastně naprosto nepodstatný.
Ru: my jsme nejake propojene :o) Taky se mi zadrhava psani. A ani nemam chut komentovat nektere prispevky ze strachu, ze budu brana prilis vazne. Ze nekdo nepochopi nadsazku a lehkou stylizaci s kterou je to ci ono psano. Ze nekoho urazim, ze nekomu ublizim, ze misto dobre udelam spatne.
OdpovědětVymazatZeby uplnek?
Když už se člověk rozhodne psát, tak o čem psát a jak to psát... Myslím, že i když tu otázku trochu pootočíš, tak ti sice přibude něco "síly" k psaní, ale zákládní problém zůstává. Právě pochybnosti a neustálé hledání, o kterých píšeš a které trochu cítíš jako "omezování", jsou určitě tím hlavním důvodem, proč zrovna tvůj blog je tak dobrej. Mě teda nejvíc svazuje přehnanej důraz na formu, resp. to, že nám dar spontánního psaní, jako měl Hrabal nebo má třeba http://www.vypravimpribehy.bloguje.cz
OdpovědětVymazatRadko, je to pár dní, co jsem tu vzdychla, že se tu na blogách doplňujem imrvére. :-)
OdpovědětVymazatKornel: Jo, tu slečnu znám - teda taky občas čtu. :-)
hm, ked mam vytasit hlavne obmedzenia preco nemozem pisat otvorene:
OdpovědětVymazat1. nezelani citatelia z pribuzenstva - bez anonymity
2. zamestnavatel, ktory by ma vedel identifikovat ak by som bol naozaj uprimny (pritom sa snazim len robit svoju pracu podla zakonnika prace v sulade s dobrmyi mravmi)
3. prilis vela ludi ktori poznaju moju real identitu - opat nulova anonymita
toto su 3 zakladne dovody preco nemozem pisat na svojom weblogu co by som chcel, bod 1. a 3. by riesil iny weblog a iny nick, aj ked kto sa vyzna identifikoval by moj styl pisania, okrem toho existuju este dalsie dovody, ale anonymita by cloveka naozaj oslobodila
Jo, o práci některý věci taky radši nepíšu, aby náhodou... Práce se shání těžko. :-)
OdpovědětVymazatAle hodně věcí se dá "obepsat". :-)
krom toho se psaní pro psaní pozná. článek nedosahuje laťky ostatními nasazené.
OdpovědětVymazatjá tohle řešila hlavně ve vztahu ke četoucím - ale pak jsem se rozhodla, že vám radši nabídnu kvalitu než kvantitu a pokud budete mít stále zájem, prostě to nebude každý den. aspoň budete víc natěšený. něco za něco ;)
* čtoucím. (soustředěnost na chalvu předčila soustředěnost na korekturu)
OdpovědětVymazatJo. Ale někdy je chuť něco (nebo právě tohle) napsat bez ohledu na kvalitu. :-) Jen tak z radosti. proto i tu snahu o kvalitu vidím občas jako omezující. Blog by měl unést obojí - kvalitně hlubokomyslné i nekvalitně povrchní jen tak. :-) Měl by sloužit svému autorovi, jak je mu zrovna libo, ne autor jemu. :-)
OdpovědětVymazatNizsi "kvalita ci uroven" prispevku je pro me vzdycky omluvitelna nebo dokonce i prijemna. Analogie je treba mira uklizenosti bytu. Jsem rada, kdyz nekde na navsteve vidim i neporadek - citim se pak jako doma a vitana.
OdpovědětVymazatNemam rada uzavrenost a formalnost. Tj. kdyz blog nevypovida nic o pisateli. To muzu klidne cist noviny ci casopisy, a nemusim se motat pres blogy.