Kdo učí...

...koho...

Na jedné straně moudro nejuctívanější , že učit neznamená ani tlačit, ani táhnout, ale vést - na straně druhé přikázání nejsvětější, že základem školy jsou řád, zásady, autorita.
Na jedné straně první rada, kterou dostane právě nastoupivší kantor od většiny svých kolegů: Nasaď tvrdý režim a nepouštěj si je k tělu, vždycky se líp povoluje než přitvrzuje – na straně druhé stará pravda, že tvrdým režimem se skutečný respekt nezískává a vládce v něm nemá nic, co si nevynutí silou. Nemluvě o tom, že dávat silou nejde vůbec.
Na jedné straně učitel jako individualita s určitým specifickým stylem jednání, učení, přístupu, stylem, na který si sice žáci musejí trochu zvyknout (a učitel jim na to zvyknutí musí dát čas), na straně druhé vyžadování jednotnosti přístupu na celé škole, často až nevraživost vůči těm, co se v přístupu liší...

Na většině škol platí, že když dojde na boj třídy s učitelem, učitel vždycky vyhrává. Na většině, ale ne na všech. Na některých taky platí, že když dojde na boj třídy s učitelem, je to známka učitelovy prohry.
Je dobré dostat se na nějakou takovou „druhou“ školu. Dobré pro žáky i pro učitele. I když někteří učitelé z ní dost brzy odcházejí. A někteří ze zbylých si museli hodně předělat představy o podstatě úspěšného učitelování... Možná předělat i sami sebe...

Už pěkných pár let se na učitele dívám jinak než z pozice žáka. Dívám se na ně jako jejich (z hlediska dlohodobého občasná) kolegyně i jako rodič školou povinných dítek. Na ty, co mají autoritu na prvním místě, a přesto stále bojují, na ty, co se v tom topí, protože láskou k dětem by se rozdali, ale zanedlouho končí totálním vyčerpáním a zklamáním, na ty, co jako by jim to šlo samo... A děti je milují i poslouchají, respektují i věří...

Časem bych chtěla docílit toho, abych to uměla tak, jako někteří mí kolegové. Co dokážou s úsměvem a klidnou energií na stálé hladině proplout celým týdnem a na něž z úst jejich žáků nezaslechnete jedinou jedovatou poznámku, přestože se na písemky drtí jako divocí. Sice mám pocit, že u mě čím dál víc dobrý a funguje to, ale zatím teda týden co týden už tak ve čtvrtek padám na hubu. Neskutečný výdej sil na balancování mezi všemi jedněmi a druhými stranami. Co mě těší, už dávno ne výdej energie na ovládnutí nutkání urazit tomu kterému žáku občas hlavičku.

Ehm... Víte, že je to docela zábava, zahulákat docela výjimečně? S docela studenou hlavou? Pobavit se, jak všichni vytuhli, a slyšet Jé, paní učitelko, vy umíte taky zařvat...
(Umí, pravil z hloubi duše temně na tuhle narážku jeden, co jsem ho učila před pár lety na základce, To bys koukala jak. Radši ji moc neprovokuj... - Rozesmálo mě to, pak i třídu. Pak už neprovokovali.)

No, něco jsem se už od vás naučila, milí žáčci všeho věku. Například že ty vaše občasný remcy člověk nesmí brát osobně. Že kantorovo lpění na formální úctě k jeho osobě je pro vás bezpečnej ukazatel, jak moc si je kantor (ne)jistej v kramflekách. Jak moc je vhodnej objekt pro vaše opovržení. Nebo například co všechno dovedete ocenit, i když někdo tvrdí, že ne... Co všechno dokážete poznat, přijmout, vrátit...
A taky například že pravidla nejsou to, co někdo nadiriguje z výše přesvědčení o svém postu, své pozici. Že pravidla jsou to, na co se přistupuje. I když to někdy chvíli trvá.

A věříte, moji milí (někdy někteří na zabití), že mi to moc pomohlo i mimo školu?
Učím se od vás ráda.