Nevěra je když

...

je venku tak hezky, že už se dá vsedě v trávě na zahradě zavolat historicky prvnímu milenci.

- Ahoj, jsem si vzpomněla, žes měl teď někdy narozeniny.
- Už dávno! To sis teda vzpomněla brzo... Ale jo, taky jsem si říkal, že bych se měl ozvat. Jak se máš?
- Dobře...

(bla bla bla o všem možným)

- A jak se ti to vyvíjí jinak...?
- Taky dobře.
- Takže sama nejsi. Teda, jestli se ptám moc důvěrně... Jsem se nechtěl nějak dotknout...
- Hele, nedělej, víš, že to bys poznal.

(Někdo, kdo dík letmé výuce několika tao-chi prvkům rovnováhy už po druhým setkání věděl, kde mám erotogenní zóny, a po půl roce mě znal znal líp než manžel po patnácti letech, a to včetně myšlenek, který jsem jemu na rozdíl od manžela nikdy nezkoušela ani netoužila sdělit, pozná i z jednoho nádechu po telefonu vpodstatě cokoliv.)

- No jo, no, tak to jsem rád, že ti to nevadí. Vidíš, zrovna tuhle jsme mluvili o tom, jestli to vůbec má cenu, hledat něco jinýho a snažit se nahrazovat jeden model druhým, když člověk zruší jeden model jako špatnej, ale sám sebe nepřekóduje, takže si stejně vybírá furt tak, že nakonec skončí zas u toho úplně stejnýho modelu.
- No, já sice jeden model zrušila, ale nahrazovat ho jiným rozhodně nehodlám.
- Protože ještě nejsi rozvedená.
- (smích)
- A stejně je to pokus od pokusu jen čím dál horší.
- Tak to já teda mám pocit, že je každej pokus čím dál lepší.
- Fakt, jo...? - (Slyšitelné hlodnutí červíčka, jestli má být potěšen, že byl lepší než ten před ním, nebo zasažen, že byl horší, než ti po něm. A ptát se, kolik těch po něm vlastně bylo. Ješitnost zvítězila aspoň v tom směru, že se nezeptal.) – Tak to máš dobrý, takovej pocit. Ale víš proč to je?

(Zablesknutí zbroje otočené k útoku, pravidlo zní Zásah za zásah. Tak do toho.)

- No, proč?
- Protože akorát sbíráš smetanu.
- Třeba je to jedinej způsob. Jak to může být jen lepší a lepší. Jestli je člověku přisouzenej jen jeden model a ten mu nevyhovuje, tak se holt musí snažit nedostat se tak daleko do situace, kdy nějakej model začne být potřeba.

(Dvouvteřinová odmlka v telefonu.)

- To je dobrý... Tak to seš ještě rozumnější, než jsem si troufal myslet, jestli to takhle fakt děláš... - (Bodejť, ty to tak děláš roky. Byla bych hodně špatnej žáček, pane učiteli rovnováhy, kdybych tenhle základní cvik nepochopila.) – Tak to mě těší, že jsem se netahal... Totiž že jsem neinvestoval ten čas a námahu do nějakýho polena...

(Děkuji, pane mistr, nápodobně... :-)