P.S. K flekům

Pohybovala jsem se po dvoře (podle Boženy Němcové šukala, ale to jsem fakt nedělala) a škublo mnou, jak sousedka zahřímala odvedle z balkónku na děti.

„Čau,“ povídám šikmo vzhůru nad eternitový plot mezi našimi dvory. „Ty máš rýmu?“
„Strašnou,“ povídá ona s názornou ilustrací do kapesníku, oči jako králík. Plačka na pohřbu hadra. „To je děs, ty pyly letos...“
„Ty jsi taky alergická?“
„No, normálně nejsem! Ale letos úplně hotovo... A malá přišla ve čtvrtek ze školy s takovýma divnýma flekama, že jsem myslela, že pojedem na pohotovost. Do rána to zmizelo a druhej den zas... Co tvoji kluci?“
„Kašlou. Malýmu jsem už zakázala chodit ven.“
Na balkónek se dosápal její muž, mimino v náručí, a zachroptěl „ahoj“.
„Copak? Taky?“
„Taky, taky...“

Chvíli jsme probírali pyly, ty všudepřítomný žlutý mrchy, co se letos usazujou v takovým množství, že nechá-li člověk stát auto na pár hodin venku, musí napřed shrnout souvislou vrstvu z oken, aby jimi vůbec viděl ven, a pátrat po původní barvě kapoty snad ani nemá cenu. Pampelišky, stromy a hlavně řepkové lány obestírají naše obytné zóny ze všech stran. (Ať žije bionafta, spása místních zemědělců v boji o přežití.) Po té nepříčetně dlouhé zimě se to zbláznilo všechno najednou a všechno kvete, jako by to mělo být naposledy v dějinách světa.

Ukazovala jsem ruce (gesto trosečníka mávajícího z atolu na záchranný letadlo), zatímco na balkónek dorazily jejich dvě starší děti. Zamávaly o pomoc taky.
Ulevilo se mi. Tuším, že jejich dcéra má z první třídy k přechodu ještě hodně daleko, a to prý ty fleky měla i v obličeji.

Pyšný, pytel, pysk, netopýr, slepýš, pyl - opucháme všichni. Asi není pomoci. Jen vydržet a přežít.
Tak jsme aspoň vymysleli, že ten ohyzdnej eternitovej plot by bylo nejlepší zrušit a spojit ty dva pitomě úzký dvory, aby naše i jejich děti měly pořádnej výběh a nemusely to při věčných vzájemných návštěvách obíhat kolem dokola a mlátit vratama.