Nevím

Na sklonku odpolední polodřímoty prokmit snu. Asi že v pocitu provinění, že spím, kdy se nepatří, dělám, co se nemá, potkala jsem se v tom snu zničehonic s bývalou šéfovou.

Totéž bodnutí, jako vždycky, když se před časem znenadání ozval její telefon, její hlas v něm. Její podoba, zhmotněná za hlasem.
Bodnutí nastraženosti, úzkosti, hnusu.

Do podmíněných reflexů železně zaryté ustrnutí tentokrát puklo a rozlomilo se.

„Víš, co, D., ty mi dneska už klidně můžeš políbit prdel.“
To jsem jí řekla. V tom snu.

Úlevné probuzení.

Jenže. Jenže v té úlevě se vylily myšlenky jako kýbl vody z propíchnutýho obřího puchejře.

Neměl ji tam rád snad nikdo. Úlisná, záludná, slizká, vždycky si chránila jen a jen vlastní kůži, vždycky pohotově vypulírovanou lží na úkor někoho jinýho. Vždycky uměla vypadat. Nikdy nikdo si před ní nemohl být jistý, jak moc to na něj hraje, ani její nejbližší. Ixkrát jsem – na společných pracovních cestách - byla svědkem jejích komentářů před a po jí „sehraných“ telefonních hovorech s různými lidmi, (a ixkrát jsem byla ta na druhým konci drátu, co se pak dozvěděla odjinud, jak to bylo ve skutečnosti komentováno), byla jsem absolventkou jejích praktických i teoretických výukových lekcí stran metod marketingu i jednání s lidmi obecně. Nevěřila jsem jí ani dobrý den.

Ale.
Ale přece do jisté míry věřila. Věřila jsem tomu, že ona tomu věří. Že to, co se mě snaží naučit (a já se snažím předstírat, že akceptuju a že se s tím ztotožňuju), mi předává s nejupřímnější snahou mi pomoct v práci. (Lhostejno, že ne z altruistických, leč výlučně z jejích osobnězájmových pohnutek, páč byla na výsledcích mojí práce přímo hmotně zainteresovaná.)

Věřila jsem, že ona ve svých očích nedělá sviňárny, přestože ji všichni její podřízení za svini měli, za pěkně zlou mrchu, a jinak než s úšklebkem o ní mluvit nezačali.

Byla (je) obchodnice. Ne jen profesí. Celou bytostí. Milující svou práci, svůj život takový, jaký je, jak ho vede. Milující i své děti a svou rodinu, přestože s nimi posunovala úplně týmž způsobem jako se zakázníky. Úspěšná. Hodně úspěšná. S naprosto dokonalým smyslem pro to, co od ní ti nejlukrativnější (čti nejvychcanější a nejchamtivější) zákazníci chtějí. Ti se nad ní sice jako za zády taky ušklibovali (nad kým taky ne, tihleti), ale jednali s ní vždycky rádi, přímo tokající potěšeností. Byla s nimi na jedné lodi. A dokázala strašně moc. Nejen prodat. I radovat se pět minut nato z krásy stromů podle silnice, z krásnýho dne a krajiny, z jakékoli maličkosti. Nakažlivě. I pro mě. I když jsem věděla, že mě hned potom, co se rozloučíme, obratem prstu na klávesnici mobilu potopí u našeho o stupeň vyššího šéfa.

A najednou jsem si uvědomila, že i v tom snu jsem na konci vyřčeného odeslání do prdele zadrhla. Jo, ulevila jsem si. Ale – poslala bych ji tam skutečně? Mám tu potřebu fakt takovou, nebo to je jen odreagování se z křeče, do které jsem se dostala sama tím, že jsem se nacpala někam, kam jsem nepatřila?

Jo, podle všech byla svině. Podle norem ostatních lidí, s nimiž manipulovala. Třeba i tím, že dokázala, aby se s ní v danou chvíli cítili dobře.
Ale - to, co a jak dělala, nebylo z úmyslu ublížit jiným. Jen z toho, jak vidí svět, jak věděla, že to musí udělat, aby to fungovalo. Fungovalo. V jejím světě perfektně.
Je zlá, nebo není? Můžu to o ní říct, já, protože na základě pohledu ze světa svýho?
Nedokážu posoudit.