Noli tangere

Dozor na chodbě. Přesně tak, jak to zní, si člověk připadá.

Přecházení sem a tam styl Bludný Holanďan, povinnost nahlížet do tříd maskovaná nějakou větou prohozenou s kýmkoli o čemkoli. Citelná radost, skoro vděčnost za přízeň takřka soucitnou, když se někdo z těch, na něž člověk dozírá, ustrne a zastaví se cestou okolo či přizve k hloučku na pár vět. O čemkoli.

Někdy jsou dozory hlučnější, někdy spíš osamělejší.

Na šikanu je třeba dávat pozor nejvíc. Šikana jako Damoklův meč nad hlavou učitelů. Tak kontinuálně přibrušovaný, že jen z náznaku už se zastavuje krevní oběh a rozbíhájí poplašné reakce.

V první půli polední pauzy varianta osamělý strážce. Na konci dlouhé chodby otočka, postát, přehlídnout situaci. U šaten zády ke mně vyhlíží jeden z chronických pokušitelů svou další kořist. Holčičí. Ti, co moc nenarostli do výšky, se obvykle specializují výhradně na holky.

Vyšla zpoza rohu a mírně zadrhla. Taky moc nevyrostla, ještě o hlavu menší než on, který jí zavazel přesně uprostřed přesně v tom natěšeně vyčkávacím postoji, co říká 'No pasarant...' - Neprošla. Zastavil ji vcelku spolehlivě, nenechal se obkličkovat ani zleva ani zprava, pokus odstrčit ho stranou mu dal akorát tak možnost chytit jí ruce.

Vyšlápla jsem. Tím dozorovým krokem, co je dostatečně pevný, aby vzbudil (všichni v to doufáme) respekt, a přitom dostatečně rozvážný, aby nepůsobil zbrkle a poskytl učiteli čas na rozmyšlenou, co a jak s tím.

Kluk se směje a drží holku za zápěstí. Holka už nekličkuje. Jen tak stojí a kouká o hlavu výš, taky úsměv, ale prosebně vyčítavý. Něco mu říká, tichá bolavost marného boje. Jsem na dva kroky od nich.

A najednou ji on pustí a oběma rukama ji pohladí po tváři. Tak pomalu a tak laskavě, jak jen to může být, když ona stojí už docela mírně proti němu a už docela mlčky se usmívá, s očima plnýma toho pohlazení upřenýma o hlavu výš...

Prošla jsem kolem v malým oblouku. Až za rohem jsem dokázala vydechnout.

Ty oči a ty ruce jsem si dneska odnesla ze školy. Na dlouho.